Veselé historky z pekla 10 - Sbohem

Sbohem

Dobrý den, mé jméno je Dominika Nováková, jsem ve znamení ryby a je mi 26 let. Mám snoubence Vladimíra a studuji v Praze konzervování a restaurování uměleckých děl. Na mém oboru jsem v ročníku sama. Ano, čtete správně, má jediná kolegyně, spolužačka Jaroslava Kladková alias "Jaruš" mě opustila.

Začal nový semestr, v pořadí již pátý, a ona se neukázala ve škole. Říkala jsem si, že je třeba nemocná, či tak něco. Jenže dny plynuly, pak i týdny a ona jako by se do země propadla. I vyučující se po ní ptali, a tak jsem jí zavolala.

"Kladková," představila se.

"Ahoj, prosím tě, kde seš, už dlouho ses neukázala ve škole?" zeptala jsem se jí rovnou.

"Ach Domčo, nekoukla jsem se na volajícího. Promiň, já... já už se tam nevrátím," špitla a její hlas zněl tak trochu nakřáple. Zlomeně. "Teď se hlásím na obor Mediální studia. Rozhodla jsem se, že půjdu za tím, co jsem si vždy přála a... Co doufám, že se pro mě hodí víc."

"Dobře," kývla jsem. Mrzelo mě to, ale nemohu říci, že by mě to překvapilo, nebo že bych to nechápala. Koneckonců Jaruš se trápila celé dva roky, od začátku až do teď. Pomalu se přede mnou rozkládala a přestávala mít sílu tomu všemu čelit. "Tak hodně štěstí, někdy se zase třeba po tom, co obě budeme mít diplom, sejdeme a dáme pokec u piva, či tak..." nabídla jsem jí.

"Jo, to by bylo fajn," řekla a já si představila, jak se na druhém konci telefonu hořce usmívá.

Nemějte však strach. Za dva roky na to jsem odstátňovala a ona na té své nové škole rok po mně. No, co k tomu dodat? Ne vždy je výhodné lámat věci přes koleno. Ne vždy se vše dá přemoci snahou a tvrdohlavostí. Nicméně to ještě neznamená, že nemáte být jako voda a pokud jednou cestou to nejde, máte obtéci kámen tou druhou.

<< předešlý díl