Pozitivní negativizmus (Bonus)

Pozitivní negativizmus (Bonus)

Říkám tomu pozitivní negativizmus. Představte si to nejhorší, co se může stát, živě v plných barvách, a pak začněte předpokládat, že tato varianta je ta nejpravděpodobnější. Pokud to lze, udělejte vše proto, abyste ji odvrátili... a když to nepomůže a vaše představa se i poté stane skutečností, alespoň si můžete říct, že jste to věděli, že jste to říkali. Učiní vás to naprosto hrozným a otravným společníkem, starým sýčkem, který si může život užít jen s určitou hladinkou alkoholu ve své krvi, ale zrovna tento přístup vás ušetří mnoha hořkých zlámání. Přidejte k tomu zdravou skepsi a paranoiu a stanete se nepolapitelným. Přesně to je v mé profesi třeba.

Už od první chvíle jsem věděl, že s tím chlapem není něco v pořádku. Jonathan Pine - až příliš perfektní pro naše plány, muž s mnoha jmény, který náhodou několikrát zkříží naši cestu. Ale hovno, to ani ve snu! Náhody neexistují. Můj osobní tip byl, že je to nějaký agent kdovíkoho: MI6, CIA, Mossad, SVR... možností bylo vždy hafo. Druhá možnost byla, že jedná sám za sebe, ale i tak bych se obával, že jeho zájmy nejsou ani zdaleka naše zájmy, a když jsem zpozoroval, kam si to Jed vyšla na noční procházku, byl jsem si na sto procent jistý, že se jedná o jednu velikou časovanou bombu. Zachránil život synovi Ropera, stal se z něho pan nedotknutelný. Musel jsem podat nezvratný důkaz.

Už, už jsem si myslel, že ho mám, když jsem ho načapal té osudné noci, jenže jsem udělal neodpustitelnou chybu. Má super schopnost - pozitivní negativizmus - mě zradila. Možnost, že ten příliš atraktivní chlap je špion, nebyla ani zdaleka to nejhorší.

"Zase ses byl flákat co?! Tak to bys moh bejt po škole víš," řekl jsem mu na přivítanou, když chtěl projít dírou v plotě. Na posilněnou jsem ještě popotáhl z cigarety.

"Je to tvoje slovo proti mýmu," pravil nevzrušeně nad další mojí výhružkou.

"To budu muset risknout," opáčil jsem a vytáhl na něj bouchačku. Měl jsem toho tak akorát dost. Bylo na čase se toho zrádného hada zbavit. Odhodlaně jsem mu pohlédl do obličeje a v tom mi měsíční šero odhalilo víc, než polední pařák. Poznal jsem ho! Neměl na sobě zlatou helmu s rohy ani to divný černo-zeleno-zlaté oblečení, jeho vlasy byly kratší a blond, kam se poděly ty dlouhé mastné kadeře, kdo ví, ale byl to ON.

"Chceš mě zabít, Corky?!" zasmál se úplně stejně s sebevědomě a šíleně, jako tenkrát, když napadl New York.

Jako kdyby mi náhle ztuhla veškerá krev v žilách. Nemohl jsem se pohnout. "Loki," vydralo se mi z úst. Na jeho tváři se na malý okamžik mihlo cosi jako překvapení.

"Páni, to jsi asi první smrtelník, který mě od mého vyhnání poznal," potvrdil svoji identitu a já, i když jsem na něj mířil nabitou zbraní, jsem couvl o dva kroky dozadu.

Pokusil jsem se uklidnit své divoce rozbušené srdce a sklonil jsem namířenou pistoli. Kdo by chtěl si proti sobě poštvat boha. "To, to... to je vlastně fajn," můj hlas měl stále o oktávu výš. "Nejsi špion... děláš, děláš to, protože chceš ty zbraně? Nemusíš... můžem ti je nechat... můžem ti dát víc. Cokoliv, co řekneš," pokýval jsem hlavou a cítil jsem, jak ze mě pomalu spadává to napětí a strach. "Za přiměřenou částku dodáme tolik, aby ses klidně mohl znovu pokusit získat Zem."

Loki se ovšem znovu zle rozesmál: "Hloupý Midgarďane, já nepotřebuji získat něco, co již dávno je mé. Jen se musím naučit o své věci daleko lépe pečovat." To bylo to poslední, co jsem slyšel. Pak už jsem jen ucítil prudkou bolest. Nohy se mi podlomily a já se skácel do štěrku pode mnou.

<< předešlý díl