Veselé historky z pekla - S úchylem ve sprše

S úchylem ve sprše

Ahoj, mé jméno je Dominika Nováková a je mi již 25 let. Mám přítele Vladimíra a se svojí jedinou spolužačkou Jaroslavou Kladkovou, která je o čtyři roky mladší, studuji konzervování a restaurování uměleckých děl v Praze, ale jak již určitě víte, na řemesla dojíždíme do Světlé nad Sázavou. Tam jsme dva dny a tak tam i přespáváme, pro studenty sklářské střední a vošky je tam totiž kolej. Kolej, která nás sice za ubytko přijde jen na chabých 50 kaček za noc, ale v některých ohledech bychom raději zaplatily za hotel. Proč? To má hled několik důvodů.

Když pominu všechny ty mrtvé mouchy a láhve v socialistické skříni, o kterých jsem se již zmiňovala, tak to rozhodně není konec seznamu. To nejděsivější byli vychovatelé/vychovatelky. První noci, které jsme ve Světlé strávily, nám bylo divné, že ty holčiny ze střední jsou tak stydlivé. Jo, jo, když je dívce 13-14, tak je přeci jen více "shy" než pak v dospělosti, nicméně i tak nám s Jaruš přišlo divné, že ty dívky klidně čekají ve svém sprchovém koutě, než se oblíkneme a vyčistíme si zuby. Abyste to správně pochopili, sprchy byly společné. Velká místnost s několika umyvadly a sprchovými kouty, u které každý sprchový kout byl oddělen poloprůhlednou zástěnou, ale se společnou prostorou na převlečení. Tenkrát jsme si z toho dělaly srandu, ale o pár měsíců později jsme měly pochopit skutečně děsivý důvod, proč se ty mladé slečny chovají tak, jak se chovají.

Čas od času na náš pokoj zavítala nějaká ta vychovatelka, aby nás "zkontrolovala" a pak se omluvila za to, že si neuvědomila, že to jsme my, ty vysokoškolačky. Štvalo nás to. Kdo a co má lézt do našeho pokoje. "Co by dělala, kdybychom tady onanovaly," řekla jsem jednou své spolužačce se smíchem, ale i v zlosti. Abychom se nenáviděným kontrolám vyhnuly, začaly jsme se zamykat, a když jsme zjistily, že vychovatelky si klidně použijí klíč, začaly jsme nechávat svůj v zámku.

Jednoho večera Jaruš přišla z koupelny a tvářila se dost zvláštně. Něco mezi smíchem a vztekem. "Neuvěříš, co se mi teď stalo!" pravila a přehodila svůj mokrý ručník o jedinou židli, kterou jsme na pokoji měly.

"Asi ne. Co se ti stalo?" vybídla jsem ji zvědavě.

"Víš, jak nás tady neustále kontrolují, jako by nám bylo o deset let méně. No, tentokrát mě takto zkontrolovali v koupelně. Normálně tam přišla jedna z těch vychovatelek, zrovna když jsem se sprchovala, a zeptala se: Kohopak to tady máme? Nehnula jsem ani brvou, prostě jsem se sprchovala dál a křikla na ni své jméno a to, že jsem vysokoškolačka. Pravda, asi přes hluk sprchy možná ne tak nahlas, jak jsem měla. Nicméně ona znovu: Kohopak to tady máme?" zaimitovala Jaruš onu vychovatelku. Herectví mé spolužačce vážně šlo. Hotový komediant. "No, a tak jsem se naštvala. Já nejsem, žádná éterická bytost a vím, že má postava není nic moc přitažlivého... Ale jsem vodačka, jsem zvyklá se převlékat z neoprenu v Sušici na náměstí. Takže jsem prostě vypnula vodu, otevřela jsem sprchu a celým jménem jsem se představila. Hele, ta bába zbledla, ustoupila o dva kroky dozadu a zamumlala něco o tom, že tohle jsem nemusela. Pak zmizela jako pára nad hrncem."

"Měla ses jí ještě zeptat: O co ti jde? Chceš se snad přidat?" začala jsem se tlemit jak blbá a má spolužačka se také zle zasmála.

"Jo, to bych ji asi odrovnala."

O několik týdnů později jsme šly po výuce chlastat s naší mistrovou a kluky z kovárny do místního... No, ve své podstatě to byl docela pajzl... nalejvárna. Po pár pivech a panácích jsme se natolik uvolnily, že jsme se také svěřily, jak divně na nás působí místní vychovatelky i vychovatel, který mi mimochodem byl podezřelý už jen od pohledu. Všem ztuhnul úsměv na rtech, a tak jsme pochopily, že něco je vážně špatně. Onen vychovatel je prý pedofil a obtěžoval dokonce i nějaké studentky ve sprše. Chodil tam s foťákem. Avšak nikdo s tím problémem nic nedělá, protože je to prý bratr jednoho z místních policistů a švagr ředitele školy. To chtělo dalšího panáka! Škola ze mě dělá slušného alkoholika.

Když jsme se řádně upravily a potácely jsme se zpět do nenáviděných kolejí, uvědomily jsme si, že jsme v hospodě byly dlouho a škola je již zavřená. No, paráda... Takže lavička v parku to přeci jen jistí? Ne, naštěstí ne. To je ta výhoda, když pijete s učiteli. Mají klíče.

<< předešlý díl

>> další díl