Nejvíce ohraná chyba agenta "Fajn, čas vytáhnout těžký kalibr," řekl David a já popadla černou tašku. Byla zavřená na kovový zip. Chytla jsem jezdec, abych ji otevřela, ale byla jsem příliš nervní, kdo by také nebyl, mít za patami ozbrojené komando zabijáků, no a jak jsem jím škubla, jezdec se zasekl do černé látky vedle. "Sakra!" zaklela jsem. "Pospěš si, budou tu co nevidět," popoháněl mě můj parťák a já bezmocně škubala rukou, aby jezdec skočil spět do svých zoubků. Bezvýsledně! "Já vím, já vím…" zahučela jsem. Nemusel mi připomínat, že máme jednu minutu, než se sem přiženou. "Jen kdyby… Och, vida, že to jde!" Zajásala jsem, když se mi konečně povedlo otevřít tu tašku. Vzápětí mi však došel náhle kyslík, a ač jsem se nadechovala sebevíc, nepomáhalo to. Na sucho jsem polkla a zděšeně pohlédla na Davida. Ten teď byl obrácený ke mně zády, sleduje, jak moc daleko jsou za námi naši pronásledovatelé. "Hmmmf, Davide… myslím… myslím, že...