Belfegor 03

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

Pokračování povídky, co spadla pod stůl, a kterou možná uvidíte v konečné fázi v naprosto jiné podobě.

00000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000000

Virgen je pidiměstečko na jihozápadě Rakouska. Většina příjmů místních obyvatel jde z turistického ruchu. Ten je nejvyšší v zimě, kdy sem lidi jezdí kvůli snowboardování a lyžování, a pak v létě, kdy sem lidi jezdí za čerstvým vzduchem hor, rekreací a na túry po kopcích. Teď však byla půlka října, na kopcích ještě nebyl sníh, ale rána byla chladná. Nahoře vál studený vítr, jehož ruce štípaly do tváří a do ostatních odkrytých částí těla, a dole v údolí se držela hustá mléčná mlha. Já jsem sem však nepřijel jako turista, za jedinou z těch věcí, i když lyžování přímo zbožňuji. Mojím pravým cílem byl hotel Lemon.

Luxusní hotel na konci městečka s bodyguardy, komorníky, all inclusive slibující jezte a pijtem co hrdlo ráčí, bazén, posilovnu a pro každého všechno, co by si přál. Přesto jak skvěle to zní, podle všeho se již několik lidí z toho hotelu pohřešuje. Že by se jim tam líbilo na tolik, že by nechtěli odjet? To mě napadlo již, když jsem o tom četl v novinách. Leckomu by se ta myšlenka mohla zdát absurdní a směšná, ale nesmál jsem se tomu. Nepřišlo mi to vtipné. Splněná přání a lidské touhy mohou být až po čertech nebezpečné.

Martinu jsem vyhodil na parkovišti u Pennymarketu. Nebylo tam moc lidí. Město mělo podzimní spánek.

"Je tu šílená zima," zaskuhrala, když mi podávala zpátky bundu a neochotně mi chtěla vrátit i deku. Rukou jsem ji zastavil. Jasně byla to slušnost, není to žádná zlodějka, ale zmrzla by dřív, než by stačila říci "grüß gott" a ještě by přitáhla pozornost těch pár lidiček, co tam postávali.

"To je dobré. Nech si ji, stejně je to ošuntělej starej krám s dírami, škrábe jako bestie a její vzorek je roztomilá kočička. Měl bych si pořídit nějakou novou, kostkovanou a příjemnou, která by byla alespoň k něčemu."

Martina kývla a zachumlala se ještě více do deky, než byla. Z kapsy od bundy jsem vytáhl svou černou pomalu se rozpadající šrajtofli a do již už zase zkřehlých, hubeňoučkých rukou jsem jí vtiskl padesátieourovku. Překvapeně otevřela svá drobná ústa do písmene O a vyvalila na mě komicky oči. "Najez se, napij se a kup si něco na sebe. Nebo jsem učinil zbytečnou věc, když jsem tě vytáhl z té studně. Až se dáš do kupy, tak tři bloky odsud je policie a nemocnice."

Z jejího obličeje zmizelo překvapení a nahradil to sarkastický provokativní úšklebek. "Páni, jste jasnovidec, vždycky víte, kde co je," neodpustila si štiplavou poznámku. No, zasloužil jsem si to, za ty mé stupidní kecy. Jak se do lesa volá, tak se i ozývá.

"Ne, ale mám mobil s napojením na internet," zazubil jsem se.

"Aha, sbohem," kývla a měla se už k odchodu. Rychle jsem ji chytl za ruku a surově ji ještě přitáhl zpátky. Z růžových drobných rtů ji vyšlo překvapené vypísknutí, ale jinak se nebránila. Dva lidi se na nás překvapeně otočili. Dobře tohle bylo tak na hranici toho, co jsem si mohl dovolit. Musel jsem ji však varovat. Zpříma jsem se jí zahleděl do jejich bolestí zalitých vystrašených očí.

"Martino, já vím, že to není jednoduché, ale musíš mi věřit. Věříš mi?" vyhrkl jsem. Pomalu a nejistě kývla. Nevypadalo to moc přesvědčeně, ale to jsem v tu chvíli neřešil. "Jakmile to bude možné, vypadni odsud. Není tu bezpečno. Nikdy jsem tě sem neměl brát, kdyby byla jiná možnost, věř mi, že bych to neudělal. Je ti to jasné! Ať se bude dít cokoli, kdokoli ti cokoli nabídne, či na tebe bude naléhat, ignoruj to a vypadni odsud, ano! Tak ano!" naléhal jsem na ni a ještě pevněji sevřel její zápěstí ruky. Muselo to bolet, ale to bylo teď vedlejší.

"Ano," hlesla potichu.

"Slibuješ," naléhal jsem dál a mírně s ní zalomcoval.

"Slibuju, slibuju," zmateně a vystrašeně kývala hlavou a už zase měla na krajíčku.

"Dobře oddechl jsem si a pustil ji. "Sbohem, pěkný start do nového života," popřál jsem jí. Myslel jsem to vážně, bohužel v té situaci to vyznělo jako jedna z mých ironických poznámek. Nechal jsem to být, nastoupil zpátky do auta, rozjel se směr hotel Lemon a ve zpětném zrcátku mě doprovázel pár smutných, vystrašených a ukřivděných modrých očí.

Nechal jsem to plavat a ještě než jsem se zjevil před hotelem, auto jsem zaparkoval blok od něho, abych se mohl vhodně převléci, v čem bych se mohl objevit v luxusním hotelu. Černý oblek a to i se sakem jsem měl už od školy a teď jsem mohl děkovat svému přílišnému sentimentu, že jsem ho nevyhodil. Oblékl jsem si ho na sebe. Za všechny ty dlouhé roky, co jsem ho měl naposledy, se má postava moc nezměnila. Možná jen bílá košile přes svaly byla těsnější, ale nebylo to tak zlé, jak jsem očekával. Odněkud jsem také vyhrabal svoji tmavomodrou kravatu a nacvičeným pohybem jsem si ji uvázal kolem krku. V odrazu ve skle zadního okénka u auta jsem si své dílo zkontroloval. Nervózně jsem se ošil. Viselo to na mně jak chcíplé zvíře. Ty šaty ke mně už nepatřily a těsnou košilí to nebylo. Už jsem nebyl ten úspěšný student, vysokoškolák, člověk s titulem. Navlékl jsem si něco, co se třpytilo loňskou slávou. Vypadal jsem jak šašek, ale to bylo fuk. Nemělo cenu to řešit, kdo jiný než já si toho mohl všimnout? ONA by mi řekla, že vypadám úchvatně. Zbožňovala obleky.

Z kufru jsem vytahal ještě několik nezbytných věcí a vše naházel do jedné, nejméně ošuntělé tašky a pak jsem se konečně mohl jít podívat na onen hotel.

>> předešlý díl