Rider v bouři

Autor: swabloo

Povídku v originále můžete nalézt zde: http://archiveofourown.org/works/827175

Fandom: Sherlock a Alex Rider

Na pár: žádný

Shrnutí: Někdy si říkal, že se prostě otočí a řekne: "Hele Sherlocku, moje jméno ve skutečnosti není John," a poví mu o svém životě a adrenalinu, který měl, když mu bylo čtrnáct.

*****************************************************************************

Rider v bouři

Drží zbraň hladce, jeho prsty byly pro to vycvičeny. Jsou přirozené kolem kovu, jako by byly pro to vyrobeny. Ohřeje se to pod kůži jako petarda, která čeká na raketu, až exploduje v těle druhého muže.

Jeho cíl bude zasažen. Zadívá se na své prsty, jak se kroutí kolem kovu.

Jeho cíl byl zasažen. Ten parchant je dole. Rána doznívá a s ním je slyšet i sirény policie.

Zadívá se opět na své prsty, roztříštěné v odrazu úlomkách skla. Hledí do střepů a nemůže vidět celý obraz.

Zavře oči a vidí Sherlocka stojící ještě s pilulkou u rtu. Uklidní se, zadívá se do stropu a povzdechne, připadá si starý a unavený. Skončil již s tím - už se toho zbavil. Již se nikdy nemusel trápit se zraněním a vést vojenský oddíl přesto…. pro Sherlocka - pro toho brilantního blázna, hlupáka - nedokázal přesně litovat svého výběru.

Nepotřeboval se podívat na svoji ruku, aby věděl, že je naprosto stabilní. Ví, že měli pravdu a on tomu nikdy neuteče.

----------

"Afghánistán nebo Irák?" řekl muž a on se na chvíli v nelibosti kroutí, protože tohle by mělo být důvěrné, ne? Poté však ten muž s výraznými lícními kostmi otevře svá ústa znovu a jeho nelibost je ta tam, protože, wow, i když je trochu arogantní a neuctiví, jak často mohl cizinec jen tak mimo řečí prohodit jeho tajemství, to je vážně působivé.

John věděl, že vždy tu bude něco zajímavého v jeho životě, co se bude týkat násilí. Věděl, že nikdy nebude schopen se usadit v normálu, ale s tímto spolubydlícím se alespoň nebude nudit.

Vyšel z nemocnice s úsměvem, a těšil se na setkání v Baker Street. Zdálo se to však poněkud neuvěřitelné - vážně měl spolubydlícího? Bylo to fantastičtější než jít na lékařskou školu. Možná že teď bude i schopen se usadit a najít si nějakou stálou práci. Možná by mohl konečně žít normální život, jak vždy chtěl.

----------

Posadil se a udělal si pohodlí, s pěkným horkým šálkem čaje a ranními novinami. Výraz v obličeji jeho spolubydlícího byl až moc tvrdohlavý pro tuto ranní dobu. Byli spolu dost dlouho, aby poznal Sherlockovu tvář, když přičichl k dalšímu zajímavému případu.

"Ach, co je to tentokrát?" zasténal a zahradil mu vchod. Miloval vzrušení, ale sakra zrovna měl celou noc v nemocnici. Nehodlal opustit toto křeslo, doku alespoň nesní dvě sušenky.

Sherlock se na něj podíval a nadzvedl obočí. "Máte neobvyklý počet medailí, Johne."

To nebylo formulováno jako otázka, ale John cítil, že čenichá kolem tak jako tak. Přinutil se ani nepohnout svalem, co by ho jakkoliv prozradilo.

"Nemůžou být všechny z doby, když si byl v armádě," řekl s jistotou a John téměř čekal, že začne olizovat kov, aby určil, z jaké přesně doby pocházejí. "Co?"

"Udělal jsem spoustu hloupostí," pravil John a vzal si další doušek čaje, obrátil se zpět k novinám.

Mohl přímo cítit Sherlockův pohled v zádech. Kdyby to byl někdo jiný, John si byl jist, že by to ignoroval, jen tak by to zamluvili, ale on to tak nenechá. Nebude ho sice pronásledovat zítra z bytu. (Jistě John věděl, že žádný argument nikdy nebude tak velký, aby toho Sherlock nechal, ale zase jeho spolubydlící je vědom, jak je John citlivý na svou vojenskou karieru. Takže brzy po "incidentu u bazénu", jak mu oni říkají, neomluvili o tom, protože Sherlock nechtěl ho zbytečně rozrušit. John si myslel, že je to trošku sladké, a připomněl si tu melodii, kterou ten den hrál. Uložil si jí do paměti, aby jí pak odtamtud zase mohl vytáhnout, až bude příležitost.)

Děkoval své šťastné hvězdě, že Sherlock neví, že byl pasován na rytíře (setkal se s královnou a to vše vlastně několikrát). Bůh ví, jak by byl pak terčem posměchu.

----------

Oni seděli venku před kavárnou a Sherlock byl ve střehu vysvětlující policejní zprávu, když najednou jeden člověk se náhle zastavil a s přimhouřenýma očima se zadíval přes Johnovo rameno. John se otočil ve svém sedadle a nemohl uvěřit svým očím. Úsměv zaplavil jeho tvář.

Přemýšlel, co Sherlock vidí o tom muži, který stál za nimi. Starší než John, přibližně o dvacet let, nejméně. Vysoká postava, zastrašující, silný postoj, pořád tak znatelné rysi i na jeho věk. Na sobě oblek na míru.

John by se divil, kdyby si Sherlock nevšiml těch zbraních - dvě diskrétně schované pistole a tři - ne, čtyři - nože. Mírný náznak pár neobvyklých jizev.

Muž se na něj podíval a dal mu vzácný úsměv - ten o kterém John věděl, že nedá nikomu jinému. John se usměje na oplátku také, protože je to již dlouho, co se viděli naposledy.

"Jak rád tě vidím," řekl muž a John pohlédl na Sherlocka, všiml si, že se jeho spolubydlící mračí. Takže Sherlock zaznamenal mužův nedostatek přízvuku a také si všiml, že druhý muž nepochází z Evropy.

Muž přikývl a John už ví, že Sherlockové oči spadly i na tu slabounkou jizvu na krku, tu která by mohla vzniknout jen od jedné věci.

"Já tebe taky," odpověděl John a starší muž přesunul svoje oči zpátky od Sherlocka na něho. Johan naklonil hlavu, oba věděli pravidla, ani jméno jediného z nich nebude použito.

"Slyšel jsem o té kulce," pravil ten muž s ironickým úsměvem.

John cítil, jak mu teplo leze po krku do tváří. "Ano, dobře víš. Takové věci se stávají."

Starší muž přimhouřil oči. "Doufám, že to byla nehoda," pravil a přestože John věděl, že musí být jediný, kdo může chytit skutečný podtext za tou větou, stejně zaváhal, jestli Sherlock nemá podezření.

"Jo, samozřejmě, snažil jsem se jen- už nejsem mladý," usmál se John hořce. "Stal jsem se pomalým v mém věku."

Starší muž si povzdechl a položil Johnovi ruku na rameno, v důvěrném gestu stiskl. "Na prvním místě, nikdy jsi nebyl příliš mladý. Jen se příště vyhni, ano?! Jsem příliš moc rád, že jsi stále naživu. Jsem už téměř příliš starý tě pomstít, víš."

"Téměř?" John se zasmál. "No, vy jste byl vždy starší než já, takže myslím, že nejsem překvapen."

John vtáhne oba do obětí. "Dávej na sebe pozor," řekl starší muž. "Rád bych tě požádal, aby ses vyhnul problémům, ale asi by to nemělo žádný smysl."

"Správně," řekl John. "A vy. Jen se snažte, aby vás nechytili."

"To se jim nikdy nepodaří," pravil muž a pak se ještě obrátil k druhému muži sedící s Johnem u stolu. "Dávej na něj pozor, Sherlocku," řekl a pak se vydal ulicí dál.

John nebyl vůbec překvapen, že ten druhý muž věděl, kdo je jeho spolubydlící. Pravděpodobně čte jeho blog. Bůh ví, zdá se, že to teď dělají všichni.

Posadil se a čekal, kdy Sherlock začne svoji tirádu genia.

"Kdo to byl?" začal Sherlock. "Starý přítel. Ne víc než to, ale nejste rodina -?, I když máte rodinný vztah. Chce vás chránit jako otec. Ne, pro vše… ? Ruský muž, který má zkušenosti s násilím, jiné než v armádě a vděčí tvému otci. Pracovali společně? Nějaká tajná služba? Ne, nic legálního. Ale nic jako prostý geng nebo mafie něco větší a nebezpečnější. Možná vás vychovával, než jste vstoupil do armády. Možná z té doby máš ty medaile? Ale on není typ, který by pracoval s vládou. Otázka není, proč by pomáhal někomu, kdo je loajální vůči koruně, samozřejmě se cítí zavázán vůči vašemu otci, který mu zachránil život, možná od té doby má tu jizvu na krku," Sherlock přimhouřil oči. "Ale jaký syn vraha pracuje pro armádu, nebo vládu? Zejména těch atentátníků, kterým se neuveřejňují jména pro širokou veřejnost. Neuvěřitelně nebezpeční muži."

Sherlock se zamračil. "Ale ty nic neřekneš, protože Mycroft by mohl poslouchat a nechceš mu ublížit. Asi je prohlášen za mrtvého, nebo je stále příliš žádaný člověk."

"Přestaň s tím vším," řekl John a na Sherlockově tváři se objevilo mírné zděšení. "Máš pravdu, stejně jako se mýlíš o mém otci, i když," pravil a pozoroval, jak Sherlockovo zděšení roste.

John se zašklebil do svého šálku čaje. Je zábava pro jednou toho vědět víc než slavný detektiv. Je to zajímavé a znervózňující, jak ho Sherlock studuje, tak pozorně s takovou intenzitou a snaží se na jeho minulost přijít.

Už dlouho čekal, kdy něco z jeho minulého života proklouzne a divil se, že na to Sherlock ještě nepřišel, i když nebyl plně připraven se svým spolubydlícím zatím sdílet vše.

Cítil jak se červená, když si ho tak pozorně Sherlock prohlíží.

----------

John se rozhodne být lékařem, protože vždycky chtěl pomáhat lidem. Kromě toho už stejně znal základy.

Je mu osmnáct, stojí před stolem v kanceláři, kterou zná již čtyři roky a ví, že vyhrál.

Poměrně šedý muž za stolem se na něj zamračil nevrle a chladně. John měl chuť se chichotat, při jeho pohledu, který vypadal, jako když má zácpu, ale udržel se. Přece by nemohl jen tak povolit kontrolu. Došli k vzájemnému porozumění v minulém roce a John si myslel, že i se možná stali trochu přáteli. No přáteli, byli si blízcí jako dva přátelé, tolik, jak se člověk jeho druhu mohl být.

"Stát se lékařem trvá dlouhou dobu," pravila žena u stolu, když v ústech převalila mátový bonbón s nuceným úsměvem.

"Já vím," řekl John, pokrčil rameny. "Počítám, že si trochu dovolené zasloužím."

"Trochu dovolené -" muž za stolem se zamračil, žena se na něj pokradmu přísně zahleděla. "Máte pravdu, samozřejmě si jí zasloužíte. A - ? Dovolenou, proč ne, několik týdnů třeba na Bahamách."

John obrátil oči v sloup. "Přesně tak. Ne děkuji. Já vím, jaký druh "prázdnin" budete mít vždy na mysli."

Muž si povzdechl. "Potřebujeme abys -"

"Ne," přerušil ho John. "Vím, že nejsem stále tak velký jako vy, ale už nejsem teenager, už ne."

"Jste stále nejlepší člověk, kterého máme."

"Já vím," pravil John. "A vím, že se nikdy nedostanu z tohohle kolotoče pryč, ale -. Potřebuji to, Alan potřebuji něco jiného. Něco jiného na co bych se mohl zaměřit, jinak se zblázním."

Nastal tichý okamžik. "Dobře, ale stále pracuješ pro tuto společnost. Z každé dovolené očekávám, že se vrátíš."

John se zašklebil, protože mu trvalo několik týdny je přesvědčit, aby mu volali jen během semestru na lékařské fakultě. Dal jim uctivé kývnutí a otočil se k odchodu.

"Proč chceš jít zpátky do školy?" zeptala se žena, když už byl skoro ve dveřích. "Bez ohledu na to jaký titul, nebo doporučení dostaneš, stejně budeš pracovat pro nás."

John se neotočil, sevřel pevně kliku u dveří a s úsměvem pravil: "Já vím, ale iluze mít také něco jiného, by byla hezká."

Jeho jméno sice není John Watson, ale toto jméno se objeví v evidenci univerzity jeho první den, stejně jako na jeho školní kartě. Sleduje to jméno a přejede po něm prsty. Přemýšlí o svém otci a pak o své matce, která byla zdravotní sestrou. Byli by pyšní, když by věděli, že je následoval oba v jejich stopách?

Má rád toto jméno. Je to - je to něco jiného. Je to něco nového, stejně jako mu připomíná, co by mohlo být. Je to tak blízké tomu být normální, takový jaký nikdy nebude. V duchu se už těší na Johna Watsona.

----------

Další den, další únos. John opustil černé auto s povzdechem a sotva kulhal.

Mycroft na něj již čekal v restauraci. John se posadil na židli naproti něj, jejich jídlo již bylo objednáno a John byl celkem překvapen, že se docela baví. Cítil Mycroftové oči, když mu přinesou jídlo a on se do toho pustí (bez nutnosti to jídlo vyhodit do odpadu a to i v případě, že z podobnosti obou Holmesů mu běhá mráz po zádech, protože tenhle podlet zná a nevěští nic dobrého).

"Alex," začal Mycroft a John nebyl ani trochu překvapen. Viděl hřiště, na kterém se Mycroft pohyboval. John byl daleko od naivity, pracoval s vládou dost na to, aby věděl, jak operují.

Navíc slyšel dost narážek od Sherlocka, že Mycroft je vláda. Takže jasně že bude vědět o Alexovi.

John měl velmi dobrou paměť na tváře. Bylo mu teprve patnáct v té době, ale pamatoval si pohled toho muže s deštníkem.

"Jsem technicky v důchodu," řekl poté a nechal si čas na rozžvýkání sousta a na jeden doušek vína. Obrátil oči v sloup a pak je upřel zpět na Mycrofta. "Ach, nedívej se na mě tak. Oslovil si mě Alex. Jasně, že vím, co ode mě chceš. Nesnaž se mě přesvědčit," pravil John než vůbec Mycroft stačil cokoliv říct. "Dělal jsem jim dlouho konzultanta, už dlouho mě nikam neposlali, Alan zřejmě zemřel - nebo odešel do důchodu a Tulip mě sice občas kontaktuje, ale nic po mě nechce, pravděpodobně ji stále tíží svědomí, že mě využívali, když jsem byl teenager. Ale ty - no, nemáš žádné výčitky svědomí o použití nejvíce užitečného zdroje k dispozici, navíc když jsou ty prostředky k vám již připojeny a snadno dosažitelné."

Mycroft pozvedl obočí a John opět v tom jednom gestu viděl podobnost mezi bratry, i když v tomhle gestu bylo ještě o trochu většího egoismu než v Sherlokvém. "Technicky odešel?" zeptal se Holmes.

"No, samozřejmě," řekl John a diví se, že Mycroft to che vysvětlit. Možná se chtěl ujistit, že John plně chápe situaci. "Máš toho nejschopnějšího muže v ideální pozici, aby mohl neustále hlídat vašeho bratra. A já jsem moc rád tam, kde jsem. Od Sherlocka se stěží hnu. Takže mě nepošlete na misi, a i kdybyste něco takového chtěl, nemáte zas až tak velké postavení a pochybuji, že by vás někdo v tom podpořil. Takže myslím, že účast mě na misích je již vyloučena. Ale mám stále spoustu znalostí a sakra o mnohem více zkušeností než kdokoliv jiný tam venku, takže jsem jen technicky odešel, protože jsem stále velmi užitečný." John si udělal kratší přestávku a upil vína. "Už byste mi dávno podal ty lejstra od Tulip, kdyby nebylo vašeho bratra.

Mycroft chvíli na Johna jen tak zíral, než se nakonec usmál. John si pomyslel, že to byl celkem strašidelný úsměv, připomínal mu ten, který měl, když mu pověděl, že má o Sherlocka starost.

"Jsem rád, že neztrácíte svůj náskok, přesto toto je mimo běžné pole," poznamenal Holmes a pak vyndal lejstro z aktovky. "Myslím, že vám asi nemusím říkat, abyste tyto dokumenty udržel mimo dosah mého bratra. Text má běžné číslo, až budete hotov.

Pak se Mycroft na něj usmál s tím jeho vypočítavým úsměvem. "Bylo mi potěšením vás konečně poznat, agente Ridere."

----------

Jack byla o deset let starší než on a bylo jí teprve osmnáct, když začala pracovat pro jeho strýce. Vždy pro něj byla jako starší sestra, kterou nikdy neměl, takže jasně, že byl potěšen, když jeho nová identita dala věci na pravou míru.

"Ach Johne," zasténala na pohovce, držící jeho ruku, "Clara se mě pořád vyptává na věci, které ji říct nemohu."

"Chápu," řekl John.

Clara byla trochu překvapená. Vždy si myslela, že na jeho strýci je něco zvláštního.

"Alex, ew," pravila a přitom ji proklouznul její americký přízvuk. Nakrčila nos. "Bylo mi teprve osmnáct, když jsme se potkali a Ian byl pro mě dost starý, byl to můj zaměstnavatel jen -, měl rád rodinu."

Jack nebyla moc spokojená se svojí novou identitou.

"Co je s tím, že jsi má sestra? Nechceš být příbuzná," pravil John a cítil se trochu zrazeně, jeho rodina byla vždy citlivé místo.

Jack se na něj laskavě zamračila. "Jasně že jsem tvá sestra, ty idiote. Ale proč zatraceně musím být Harriet? Fuj."

"Není to špatné jméno," snažil se John bránit, ale Jack ho přerušila žďuchnutím do ramene.

"Ale není to Jack," rozzlobeně si povzdechla.

John se zasmál. "Samozřejmě, že to není Jack! Je to Harry."

Vzhledem k tomu, že "Jack" bylo krátké a stále to nebylo ženské jméno.

"Mohl jsi mi dát jméno Alexandra," ušklíbla se.

Jen - ne.

Jack - Harry - mu stiskla pevněji ruku. "Bude to fungovat, jestli -. Když tě miluji, možná se s tím smířím, pro tebe," pravila trochu provinile. John zapochyboval, že bude moct udržet tajemství déle.

S ďábelským štěstím Sherlock Holmes zrovna přišel do 221B, impozantní, vysoký a s trochou arogance, tak jako vždy. Zastavil se a zadíval se na Harry a na jejich spojené ruce.

"Sherlock, toto je má sestra Harry, toto je Sherlock, můj spolubydlící."

Sherlock si jí zkoumavě prohlédl a Harry mu to nepokrytě vrátila.

"Hmmm," broukla změřila si ho od paty nahoru, "Slyšela jsem o vás hodně, pane."

"Nemáte přirozenou barvu vlasů jako John."

"Ne, jsem zrzka," usmála se a objala Johna na rozloučenou. "Uvidíme se později, bráška. Snaž se do té doby neudělat nic, co bych neudělala já," pravila a pak odešla.

Sherlock dál nechápavě zíral. "Ona je tvá sestra."

"Jistě že je má sestra," řekl John a vstal, aby si udělal šálek čaje.

"Adoptovaná sestra, tedy. Nesdílíte žádné příbuzenské rysy, ale rodinný vztah tam je," zamračil se. "Přesto se snaží aktivně vypadat jako vy," odmlčel se a John si mezitím míchal mléko. "Ale kdyby vlastně byla adoptovaná brzy a strávila dostatek času v tvé rodině, neměla by ten přízvuk. Ale ona si ho udržela, jen se snaží, aby to znělo anglicky. Stále se považuje za Američanku, cob by nebylo, kdyby byla skutečně adoptovaná."

John pohlédl na Sherlocka s kamennou tváří.

"Je to moje sestra," zopakoval, Sherlock vypadal zmateně.

"Nelžeš mi."

"Ne, ale nemýlíš se, já…" John nemohl dál, nemohl říct další lež a popírat kým je a kým vždy byl. Je těžké klamat někoho jako je Holmes.

Ale ještě nebyl připraven mu říct vše, protože nebylo jen tak se otočit a říct: "Hele, moje jméno není ve skutečnosti John," s přívalem adrenalinu, který naposledy měl, když mu bylo čtrnáct - nebylo jen tak, nechat proplout na světlo všechny ty lži.

A přesto chtěl být Johnem Watsonem. Chtěl se otočit k Sherlockovi, zahledět se mu do očí a chtěl, aby to celé byla pravda.