Lháři - Omluva
Omluva
Další den bylo pondělí, pracovní den,
a v mém krytí bylo, že mám nastoupit za pár kaček do McDonaldu, ovšem ne do jen
tak ledajaké pobočky. Měla to být ta stejná pobočka, kde pracovali také čtyři
naši zavraždění. Policie tam sice nic nezjistila a zbylé oběti s ní nijak
spjaty nebyly, ale to ještě nic neznamená. Ostatní zavraždění tam mohli přijít
jako zákazníci a čtyři je dost veliké číslo na náhodu.
První směna mi měla začít v půl
osmé. Přesně půl hoďky jízda a přidejte hodinu na vzbuzení, snídani, oblečení a
vykonání ranní hygieny a máte čas, kdy jsem chtěl vstávat, ale nevstal. Zaspal
jsem. Neměl jsem hodinu na přípravu a vzbuzení, ale pouhých patnáct minut. To
máte sotva čas na uvaření si ranního čaje, nebo si vyčistit zuby, natož
vymyslet geniální plán, jak se vyhnout spolubydlícímu, který je zároveň váš
nadřízený, a se kterým jste se včerejšího večera pohádali.
Komicky jsem běhal po bytě a ten
bastard to celé sledoval od kuchyňského stolu s hrníčkem čaje u svých
bledých úzkých rtů. Docela jsem nechápal, jak po včerejšku může být tak
v pohodě, zvláště pokud má skutečně na svědomí tu lahev Becherovky, která
ještě včera byla plná a dnes se válí prázdná na barovém pultíku. Už jsem si v
předsíni zavazoval své staré dobré plátěné tenisky a chtěl se ujistit, že mám s
sebou klíče, mobil a peněženku, když ke mně přišel a napřáhl ruku.
„Co je?!“ vyštěkl jsem na něho. Ani
nevím, jestli jsem chtěl být po včerejšku stále tak naštvaný, nebo to spíš
způsobil fakt, že jsem zaspal a byl jsem tak nervózní.
„Venku prší,“ řekl prostě a já si
teprve teď uvědomil, že v té napřažené ruce drží deštník.
„Dík,“ zahučel jsem a vzal si ho bez
toho, aniž bych o něj vůbec okem zavadil. Cítil jsem, jak se na mě dívá.
„Já…“ začal Hajman a já mu konečně
pohlédl do očí. Říkal jsem, že vypadal v pohodě? No, to jsem se asi
spletl, možná tak z dálky. Oči měl uslzené a podlité. Byl bledý jak stěna
a rty měl pevně semknuté do úzké čárky. V jeho tváři se nezračilo pobavení, jak
tomu bylo za uplynulé dva dny, ale díval se na mě nečitelným, vážným pohledem,
a mě napadlo, že celou to mojí patnáctiminutovou šaškárnu nesledoval se
zlomyslnou radostí, jak jsem si původně myslel. „Já… Já se vám… omlouvám.“
Věnoval jsem Hajmanovi ještě pár
sekund, hledě mu do jeho čokoládových očí.
„Samozřejmě,“ kývl jsem odevzdaně, sám netuše, jestli tím dávám najevo, že jsem mu odpustil, že jsem přiznal svoji vlastní vinu na včerejšku, nebo to bylo ironické naštvané konstatování. Podle Hajmanova výrazu to nevěděl ani on a čekal, že budu pokračovat, ale to se spletl. „Musím už jít,“ řekl jsem mu prostě a odešel jsem.
************
Speciální zápach, jakým oplývají pouze fastfoody, mě doslova praštil do nosu, když jsem dorazil na místo. Stejně jako mě oslepilo oslnivé světlo z lamp, které svítí v McDonaldu i ve dne. Můj nový šéf byl tlusťoch a to je, pro to, čím byl, ještě eufemismus. No, možná jsem vůči němu trochu zaujatý, ale tomu se nedá moc divit. Nechoval se ke mně moc přívětivě a pach smaženého jídla a mastnoty se z něho linul tolik, že se z toho zvedal žaludek. Zpod firemní čepičky usazené na zpocené pleši hleděl drobnýma prasečíma očičkama na umaštěný papír před ním. Na chlapa až nezvykle velkou pusou s plnými rty pohyboval jak orangutan v jakémsi sledu zvláštních grimas, když si četl, jaká nová ovečka mu zase nekráčela do jeho paláce. Chvílemi to vypadalo, jako by jedl citrón, posléze vypadal spíše jako ryba na suchu.
„Takže vaše jméno je Roman
Procházka,“ konstatoval, když dočetl.
„Doktor Roman Procházka, pane,“
opravil jsem ho.
„Ano, ovšem,“ procedil mezi zuby.
„Smím-li se zeptat, čehopak doktor?“ jízlivě se zeptal.
„Psychologie, sociologie a práv, také
mám bakaláře z dopravy a chemie,“ odpověděl jsem s klidem.
„Jo, jasně, a já jsem papež,“ vysmál
se mi. Bezva, další šéf, který se mi bude
smát přímo do ksichtu. Jako by těch problému nebylo dost! „No, vypadáš jako
šprt, to jo, ale co by dělal člověk s třemi doktoráty tady v Mekáči?“
Jo, to bych taky rád věděl, proč tohle všechno vlastně dělám… „Nestudoval jsem kvůli budoucí
práci. Bavilo mě to,“ pokrčil jsem rameny.
„Normální člověk by pak však stejně
usiloval o to, aby dostal peníze a práci podle své kvalifikace. Nemáme na to
platit člověka se třemi doktoráty.“
„Kdybych chtěl plat za tři doktoráty,
nebo dělat to, co jsem vystudoval, nestojím tu,“ zahučel jsem svoji naučenou
lež. Čím víc můj nový tlustý šéf mluvil, tím víc jsem si uvědomoval, jak moc
jsem malicherný. Naštvaný na svět jako malé dítě. Dělal jsem to kvůli své
práci… mé skutečné práci. To byla odpověď na moji otázku, proč to dělám. Kvůli
mé práci, která je roubená lží a podvodem, tajemstvím, špehováním ostatních a
nebezpečím… a chrání lidské životy. „Pomáhat a chránit“ – v hlavě mi toto
heslo policie znělo se slušným sarkasmem, ale to bylo to, na čem ve skutečnosti
záleželo a také důvodem, proč člověk jako já hodlal pracovat v McDonaldu. Stojím tu, protože už práci mám. Stojím tu,
protože to je moje práce.
„Skvělé,“ zasmál se ještě jednou můj
nový šéf. „Tak támhle za těmi dveřmi je určitě někde kýbl a hadr s mopem.
Běž to tady uklidit. Máme tady japonský karierní systém. Možná se za půl roku
dostaneš až ke kasám. No, i když asi ne. Tam nechávám jen hodně pohledná
děvčata.“ S tím mě nový šéf nechal svému osudu. Bez jediného varování ani
zmínky, že již čtyři jeho zaměstnanci jsou mrtví.
Rozhlédl jsem se, kde že je tedy ten
kýbl a mop s hadrem. Naštěstí moje hledání netrvalo příliš dlouho. Přímo
za mnou byly dveře do kumbálu, kde byl nejen kýbl, mop a hadr, ale i přípravky
na čištění a hubení hmyzu. Vše od obyčejného mýdla po Biotit, přes umyvadlo
s tekoucí vodou a hadicí. Bezva, tak
to vypadá, že jsem našel svůj nový kancl.
„Hledáš něco?“ ozval se za mými zády
pisklavý ženský hlas. Nemotorně jsem se zvedl z podlahy, kde jsem se
přehraboval v poličce s přípravky na čištění a hledal Jar, a otočil se
k ní s mycím prostředkem v ruce.
„No, vlastně se teprve rozhlížím,“
řekl jsem a pohlédl na ni. Cože to šéf
říkal o pohledných dívkách u kasy? Tahle rozhodně bude za několik let opravdu
kus! Mohlo jí být nanejvýš šestnáct. Její věk jsem dokázal poznat jen díky
mému výcviku. Na svůj věk byla však dost vysoká a vyspělá. Hnědé vlasy měla
stažené do extravagantního drdolu, což jí slušelo k jejímu celkem kulatému
obličeji a malému nosu. Hleděla na mě zpod modře nabarvených dlouhých řas, a
jemně našpulila své rty potřené červeným leskem. Firemní uniforma jí senzačně
padla, přílišně přiléhala tam, kde měla, a jinde zase byla volná. Panebože, Romane, najdi si konečně někoho.
Vždyť je to ještě dítě!
Polkl jsem a couvl směrem do kumbálu.
Tam jsem však rukou zavadil o koště s kyblíkem a celé se to na mě sesypalo
společně s mopem a pár hadry. Jeden z těch hadrů byl ještě mokrý a zkuste
hádat, kterýpak mi přistál na hlavě. Tak
to vypadá, že dnes skutečně budu mít den B jako Blbec. Nebo je to zákon
schválnosti, který vždy zapříčiní, že ze sebe před nějakou dívkou udělám
totálního vola?
Dívka se rozesmála a pak mi pomohla
se z té změti haraburdí dostat. „Děkuji,“ vydechl jsem.
„Není zač,“ zašvitořila. „Ty musíš
být ten nový. Já se jmenuji Nataša, ale můžeš mi říkat Naty,“ představila se a
podala mi ruku.
„Moc mě těší, Naty. Já jsem Roman,“
stiskl jsem jí ruku a potřásl s ní. Kdo
si dnes vlastně při seznamování potřásá rukama? Bylo to dost formální, až
podivné na prostředí, ve kterém jsme byli. Hodil jsem to však za hlavu a usmál
se.
„Já vím,“ odvětila. „Slyšela jsem vás
se šéfem, jak jste se bavili. Skutečně máš tři doktoráty?“
„Jo,“ pokrčil jsem rameny.
„A hodláš pracovat tady?“ nechápavě
zavrtěla hlavou.
„Jo,“ zopakoval jsem.
„To je kvůli těm vraždám!“
vydedukovala náhle. Musel jsem uznat, že na holku jejího věku byla i hodně
bystrá.
„Vraždám? Jakým vraždám?“ pokusil
jsem se zahrát znepokojeného. Evidentně podle Natašiny reakce vcelku úspěšně.
„Ty o tom nic nevíš?“ vyhrkla zděšeně
a překvapeně zároveň.
„Ne, o čem?“
„Řádí tu sériový vrah,“ řekla.
„Sériový vrah, tady, v Česku,
v Praze?“ hrál jsem dál.
„Ano, přesně. Já vím, že je to neuvěřitelné,
ale co nám v televizi řeknou. Hlavní zpráva dne je, že prší a jsou
povodně, nebo politika, následuje zpráva o zachráněném štěňátku, a když se to
týká nějakého zločinu, tak jsou to buďto loupeže, nebo už to policie úspěšně
vyřešila. Jen výjimečně nám řeknou něco skutečně důležitého. Zapomeňte na
zprávy v televizi,“ začala ze sebe chrlit a já žasl nad tou mladou myslí. Ta
holka měla vskutku potenciál. Časem by z ní byla vynikající policistka,
možná i naše odbornice přes média. Nataša se ztišila až do šepotu, jako by se
bála, že ji někdo uslyší. „Vím, že je to pravda. Byla tu policie,“ na chvíli se
odmlčela a já už tušil, co hodlá říct dál. „Romane, zemřela už spousta lidí a
čtyři, čtyři z nich pracovali právě tady. Šéf o tom nechce mluvit, protože
už tak stěží najde někoho, a to je doba, kdy se lidé o práci perou.“
„Takže sis myslela, že jsem někdo
jako James Bond se třemi doktoráty, který má v utajení za úkol toho vraha
vypátrat,“ pokusil jsem se o vtip. Nataša mluvila moc vážně a temně, a ač měla
ve všem pravdu, což bylo obdivuhodné, byla ještě moc mladá, aby si
s takovými věcmi dělala starost. Měla se zajímat o šaty, šminky, seriály,
pletení, nebo co vlastně děvčata dělají v jejím věku.
„No, spíš Spencer Reid,“ opáčila a já
zamrkal.
„Kdože?“
„To neřeš,“ mávla rukou. „Šéf
nechtěl, abys to věděl, ale já myslím, že bys to vědět měl. Ty oběti ti byli
hodně podobné a to můžu říct už teď po pár minutách, co jsem tě poznala.“
„Naty, nemusíš se však bát. I když
nejsem James Bond, nebo nějaký ten Spencer, věř mi, dokážu se o sebe postarat,“
ujistil jsem ji. Ona se však nedůvěřivě ušklíbla.
„Takže, když nejsi agent 007, který
to celé má vyšetřit, co tady člověk jako ty dělá?“ chtěla vědět.
„Jak jsem řekl šéfovi,“ pokrčil jsem
rameny. Nataša se však zamračila a zavrtěla hlavou.
„To sotva.“
„Dobře, pravdou je, že je i pro mě
těžké najít práci. V oborech, co jsem vystudoval, nemám žádnou praxi a je
pro mě ponižující, když…“ zarazil jsem se a Nataša zvedla jedno své tenké,
dobře vytrhané obočí.
„Když co?“ naléhala.
„Je pro mě ponižující, kdyby mě
mezitím živil můj přítel,“ dokončil jsem svoji lež. Bravo, právě jsem se přiznal dívce, která se mi líbí, že jsem zadaný.
Zadaný s mužem. Přičemž ani jedno z toho není pravda. Uklidni se, s Natašou
bys stejně nechodil. Za prvé je moc mladá a za druhé si určitě myslí, že jsi
starý idiot, podle toho, jak ses předvedl. Navíc se teď domnívá, že jsi zadaný
a gay. Ale to nic. Ber to jako vtip, divadlo, hraješ divadlo… Zkusil jsem
se soustředit a řídit radou, jak mi Hajman včera dal. Moc mi to nepomohlo.
Stejně jsem měl chuť bušit hlavou o nejbližší stěnu a myšlenka, že zrovna
Hajman je tím údajným přítelem, mi také moc nepomohla.
„Přítel?“ Nataša byla překvapená.
„Chci říct, na tom není nic špatného,“ dodala rychle.
„Já vím.“ Až na to, že Hajman není můj přítel ani v tom
nemilostném významu slova. Kdovíproč se mi zase najednou vybavila včerejší
hádka a Hajmanův šokovaný, smutný, provinilý a zklamaný obličej, když jsem mu
řekl, že si přeji, abychom si i nadále vykali a že nejsme přátelé. Konstatoval
jsem pouze a nic než pravdu. Tak proč jsem se cítil provinile?
„Ano, není na tom nic špatného, jen…“
zopakovala znova a vrátila mě tak do reality.
„Jen?“ zpozornil jsem. Věděla Nataša
i o tom, že zavraždění byli gayové a pokud ano, odkud? Od policie, stejně jako
to ostatní, nebo oběti znala? „Nechceš mi říct, že ti ostatní zavraždění, byli
v tomhle stejní jako já?“ rozhodl jsem ji vyzkoušet.
„Jo, nebo ne? Nevím. To jsem tím
nemyslela. Jen jsem tě chtěla varovat před Váňou,“ pokrčila rameny.
„Před jakým zase Váňou?“ povzdechl
jsem si.
„To je ten kluk, co teď nandává do
těch sáčků hranolky,“ objasnila Nataša zase šeptem. Zrakem jsem zalétl
k místu, kde se smažily hranolky. Tam však žádný kluk nebyl, místo kluka
se sáčkem tam stál zralý muž. No dobře, rozhodně asi nebyl stejně starý jako
já, mohlo mu být tak dvacet, ale byl to vazoun. Podle jeho postavy bych řekl,
že určitě dělal nějaký sport. Měl krátké hnědé vlasy a veliký nos. „Mému
bratrovi vadí dvě věci. Když se se mnou někdo snaží flirtovat a lidi, jako jste
vy,“ dodala Nataša. Takže tenhle chlap je
Natašin bratr. Nejsou si moc podobní. „Neříkej mu to. Vlastně se raději
tvař, že jsi normální.“
„Já jsem normální,“ ohradil jsem se.
„Já vím, ale chápeš, jak jsem to
myslela. Prosím, jestli se to brácha dozví, udělá ti ze života peklo.“
„Dobře, chápu,“ kývl jsem. Předstírat sám sebe by zase tak velký
problém být neměl. Nebo bych měl předstírat sám sebe, jak předstírá, že je gay,
který předstírá sám sebe. Začínám se v tom zamotávat.
„Hej, Natašo, jak to, že nejsi u
pokladny, a místo toho tady žvaníš! A ty! Říkal jsem ti, že to tu máš uklízet,
nebo snad tlachat?! Tak co kdybyste pohnuli těma svejma zadkama a taky něco
dělali! Nebo vám snížím o polovinu platy. Šáhnout vám na prachy, to je to
jediné, co na vás platí,“ zaječel na nás šéf ze sekce zmrzlin.
„No, jo. Starej Tlusťoch zase
otravuje,“ obrátila Nataša oči v sloup a odebrala se k pokladnám. Já jsem
nejdříve vyřídil bordel, který jsem sám udělal v kumbále, a pak se vrhl do
práce.
************
Když jsem pak dorazil domů… Domů? Skutečně jsem řekl domů?! V tom
bytě žiji teprve třetím dnem a navíc ještě s Hajmanem. Včerejší atmosféra
byla sotva přátelská, to místo stěží můžu nazvat domovem, tak proč… Tak
jinak – když jsem pak přišel večer do našeho bytu, byl jsem naprosto utahaný a
zničený. Přesto jsem se zmohl a uvařil večeři.
Hajman se vrátil ze své nové práce o
něco později než já, ale tak akorát na jídlo. Čekal jsem, že si bude chtít
povídat. Nechtěl, ani já ne. Seděli jsme v tichosti a večeřeli. Hajman si
přidal a pak ještě jednou. Už dávno jsem měl snědeno a jen jsem ho fascinovaně
pozoroval. Nakonec mě to však omrzelo a Hajman stejně za chvíli byl tak
přecpaný, že už jen seděl a zničeně oddechoval.
„No jo, skutečně to funguje,“
přerušil nakonec to tíživé ticho.
„Co funguje?“ nechápal jsem.
„Nažer tu bestii! Nejupřímnější láska
je láska k jídlu. Dobře najezený, přežraný muž, je spokojený muž. To
říkala moje babička. Vždycky jsem se tomu smál,“ přiznal. Bral jsem to jako
další poklonu mému kuchařskému umu, ale raději jsem na to už nijak nereagoval.
Sebral jsem ze stolku televizní
rozpis a po chvilkovém hledání jsem nakonec naladil televizi na Sport, kde
dávali fotbalové utkání mezi Spartou a Plzní. Večer jsme strávili
v relativním tichu a pohodě u piva a fotbalu.
Komentáře
Okomentovat