Možná vedlejším účinkem je láska, před použitím se poraďte se svým čarodějem 04

Svlékni se!

Artuš se uvolnil. Merlinovy prsty baletily kolem jeho těla a jen občas mimoděk se ho dotkly. Byly hubené, dlouhé a špatně prokrvené, na koncích studené jako led, takže příjemně chladily. Jasně nebyl idiot, dokázal by se převléci i bez Merlina, a také občas stejně jako toho rána si nechával jen podávat kusy oblečení a jinak zvládl vše sám, to však nebylo ani zdaleka tak příjemné, ani zábavné jako pozorovat Merlinovo šklebení, když se měl zhostit tohoto úkolu, jen se zanedbatelnou Artušovou spoluprací.

Jenže tentokrát to bylo jiné. Nerad si to přiznával, ale najednou jako by takováto intimní blízkost jeho přítele, byla víc než mohl snést. I když Merlin to rozhodně tak nebral a o nic se nesnažil, nic víc než sloužit jemu pánovi, jeho prsty Artuše začaly nepříjemně dráždit a vyvolávat představy ze zákoutí jeho mysli. Věci, které byly nepřípustné i samotnému králi. Přál si, aby ony doteky jeho sluhy nebyly jen neomaleností a omylem, ale aby byly delší, plynulejší s jasným záměrem. Chtěl rozcuchat Merlinovy vlasy, obejmout ho. Toužil slyšet Merlinův nakřáplý hlas, který tak často nesl slova útěchy, porozumění, moudra i škodolibé popichování. Hledět do jeho tmavě modrých očí, které byly tak hluboké, jako vody samotného nitra země. Vtisknout mu na jeho růžové, občas až červené rty, které tak často utvářely tolik známí provokativní úsměv, polibek. Šeptat mu do ucha nemravnosti a pak mu obě jeho srandovní odstátá ouška, která se mu tak líbila, lehce laskat. Artuš však věděl, že to není přípustné a správné nehledě na to, jak krásné to je a žil v domnění, že jeho přítel, ač mu byl bezmezně oddán, nikdy by mu takovou část sama sebe nedal. Dokonce, kdyby se dozvěděl, co k němu cítí, těžko by chtěl dál sloužit a trávit s ním čas.

Avšak Merlin dobře věděl, co Artuš cítí. Byla to jeho vina i zodpovědnost. Nemohl mu splnit jeho tajné přání, protože se domníval, že by to byla stěží skutečná Artušova vůle, ale jinak… Jinak byl ochoten Artušovi dát cokoli. Nebyla žádná mez, kterou by ve jménu jeho pána nepřekročil, i když to bolelo a bolest se postupně usazovala v jeho očích a nitru. Sžírala ho zevnitř jako kyselina a jemu nezbývalo nic jiného než čekat. Čekat na Artuše, než otevře dveře od jeho komnaty, ve které se jeho pravé já zavřelo, čekat než ho jeho princ teď už král osvobodí a pochopí.

"Neškleb se jako idiot, Merline!" zahučel Artuš, žádající si pozornost.

"Heee," vypadlo pouze z Merlina, který při své práci v mysli oběhl kamsi daleko a hluboko ve svých myšlenkách. "Myslel jsem, že máte rád, když se blbě tvářím."

"Jo, ale ne takhle. Ksichtíš se jak prase na porážce?!" objasnil Artuš, kterému zřejmě vadilo, že ani jeho přítel nedokáže tento den být úplně sám sebou.

"Hohuuuf, promiňte vaše výsosti. Za chvíli, až se malinko uklidním, začnu se zase šklebit, tak jak si to vaše veleznešenost přeje. Mimochodem, prase se ksichtí? V životě jsem neviděl, že by něco takového prase dokázalo," začal zase Merlin se svými stupidními postřehy, Artuš se zasmál, přesně tohle potřeboval a na tváři mladého čaroděje se také objevil lehký uličnický úsměv. V tom však Artuš do Merlina lehce přátelsky bouchl, ale jeho přítel zkřivil obličej v náhlé šílené bolesti. Z Merlinových očí se vyvalily slzy a Merlin reflexivně stáhl jednu z rukou na místo, kde ho Artuš bouchl, jako by dostal obrovskou ránu. To bylo absurdní, vždyť to bylo jen přátelské žduchnutí, i holka by to snesla s úsměvem na tváři, leda že…

"Jsi tam raněn," došlo Artušovi a chytl Merlina za jeho tuniku. "Chci to vidět. Dnes jsem platil já a to, i když jsem vyhrál náš závod, a to co po tobě chci je, abys mi to ukázal."

"Cože!" reagoval vyděšeně Merlin.

"Svlékni se!" rozkázal svému příteli s obavami, starostí, ale i s uvědoměním, na co před chvílí myslel, a tak se mírně začervenal.

"Je mi líto sir, ale obávám se, že by to nebylo moc vhodné," začal mladý čaroděj, který se rozhodně nehodlal před svým zamilovaným přítelem nějak odhalovat, ani ukázat mu veškeré rány a jizvy, které v boji za ochranu krále utržil, protože pak by měl Artuš tucet otázek, na které ještě nebyl připraven mu odpovědět.

"Ale snad se přede mnou nestydíš. Opovaž se! No ta, víš, že je to dost ne-fér. Ty mě znáš, znáš jak moji duši, srdce, i každý centimetr mého těla, ale já tebe poznat nemohu! Tak nedělej bábovku a svlékni se! Chci se jen na to podívat," naléhal dál.

"Ne," odmítl to rezolutně Merlin, ale Artuš se nedal tak lehko odbýt. Chytl svého přítele a začal se s ním prát a svlékat ho sám. Merlin se zoufale bránil, avšak bez úspěchu, a tak nakonec oba leželi na posteli napůl nazí a ztěžka oddechovali. Artuš překvapeně vykulil na jeho sluku oči, když zpozoroval, kolik ran přítel utržil. Chtěl něco říct, ale Merlin ho předběhl.

"Je čas vstávat," poznamenal Merlin a Artuš se nechápavě zamračil. Už zase, proč už to zase říká, vždyť on nespí nebo ano?

Artuš zmateně zamžoural. V hrdle měl sucho a hořko, jako by vypil ten nejsilnější černý čaj, co kdy měl. Motala se mu hlava a vše viděl rozmazaně. Na hrudním koši cítil neskutečnou tíži. Oči ho bolely, celé tělo ho bolelo, měl pocit, že se snad v životě necítil hůř. Bolest však po chvíli začala pomalu ustupovat, barvy a linky se začaly pomalu slepovat jak puzzle. Za několik málo minut byl schopen jasně rozeznat tvary i věci před ním. Ležel na posteli ve své komnatě na Kamelotu a někdo držel jeho hlavu ve svých studených rukou nakláněje se nad ním. Ten někdo byl muž s barvou vlasů jako ta nejtemnější noc, které kontrastovaly s jeho nezdravě bledou pletí a plnými růžovými rty, které se teď třásly, a oči, v nichž se tak často Artuš topil a z kterých teď tekly slzy štěstí.

"Merline!" zasípal král šťastně, pak si však vzpomněl na svůj sen. Mohl si v klidu říci, stejně jako Merlin ve snu, že byl způsoben tím, že se svým přítelem tráví až příliš moc času, okolnostmi jako byl Merlinův pláč, jeho zranění z bitky předešlého dne i vším, co si museli s Merlinem projít za těch spoustu let. Sny většinou nic neznamenají, nic neříkají a většinou nedávají žádný smysl, ale někdy, v ojedinělých případech pomohou člověku si uvědomit, co on sám věděl, ale bylo to skryto hluboko uvnitř, my bychom řekli v tom nejtemnějším zákoutí podvědomí.

Artuš s obtížemi zvedl ruku, což ho neskutečně bolelo, ale musel to vědět. Slabě uhodil Merlina na ono místo, stejně jako ve svém snu a Merlin zkřivil obličej bolestí.

"Au! Za co to bylo! Něco jsem provedl, nebo mě snad nepoznáváš?! To jsem já Merlin!" zaúpěl jeho dobrý přítel a svalil se vedle něj na židli u postele.

"Ne, jen jsem si chtěl něco ověřit," vysvětlil Artuš a Merlin překvapeně zamrkal a říkal si, že musí bát jeho král ještě pořád zmatený, vždyť ho právě kouzlem vytáhl ze spárů samotné smrti. Jenže Artuš byl až moc při vědomí, až to nevěštilo nic dobrého.

"Co sis probůh chtěl ověřit? Jestli jsem taková třasořitka, za jakou mě považuješ?"

"Svlékni se a uvidíme!" nevnímal jeho poznámku a již potřetí vyslovil tento absurdní rozkaz.

"Teď si ze mne děláš srandu?" zavrtěl hlavou Merlin.

"Ani náhodou, jen se chci přesvědčit, že to není pravda."

"Není pravda co?" dělal mladá čaroděj ze sebe blbého a Artuš si hlasitě povzdechl a naznačil, aby se k němu Merlin znovu naklonil, že mu to pošeptá do ucha, i když to byl zbytečný čin, jelikož v komnatě kromě nich dvou nikdo další nebyl. Merlin ho však poslechl.

"Absolutně všechno o čem se mi zdálo. Všechno, co tuším a obávám se. To, že v mích službách neskutečně trpíš, to že tě miluji, a to že jsi čaroděj."

"A co když to pravda je?" zeptal se opatrně jeho sluha.

"Pak bych se nikdy již nemohl na sebe podívat," přiznal Artuš svoji vinu, ale jeho přítel zavrtěl hlavou a sevřel jeho ruku ve znamení podpory a přátelství. Není to tak zlé, jak to vypadá, neneseš za to vinu, chtělo se mu říct, ale místo toho mlčel.

>> předešlý díl