Možná vedlejším účinkem je láska, před použitím se poraďte se svým čarodějem 03

Krásná šenkýřka

Merlinovi "nový Artuš" naháněl husí kůži, ale byl tu ještě jeden dost dobrý důvod, proč se toho výletu obávat. Artuš věděl, že před ním Merlin něco tají, a že ho to trápí, a jak znal Artuše, nepustí se toho, dokud nedostane nějakou odpověď byť lživou. Jenže tentokrát se Merlin nemohl odvolat na strach o lidi v Kamelotu ani nic podobného, a kdyby Artuš zjistil jeho tajemství v tomhle jeho stavu, mohlo by ho to ranit ještě tisíckrát víc.

Merlin si nervózně poposedl v sedle a předstíral zaujetí okolní krajinou, přitom však po očku sledoval svého pána. Ten se zdál být vyrovnaný, uvolněný, spokojený a překvapivě tichý. Až moc tichý! Pomyslel si Merlin.

"To je nádhera! Sluníčko svítí, stromy šumí, tráva a hlína voní a ptáci řvou," pravil Merlin a Artuš se zamračil tuše, že za tím jeho prohlášením bude nějaká kulišárna. "A ty jsi zticha. Ne, víc než to, netyranizuješ mě, stal se zázrak, ololá!" začal se smát Merlin a popohnal svého koně.

"Taková drzost! Takhle se mluví s králem! To si vypiješ!" zakřičel uraženě Artuš a se smíchem a jal se Merlina dostihnout, aby ho mohl po zásluze "potrestat". Tak začal jejich závod. Merlin na před a Artuš v těsném závěsu za ním, křičící, že on je ten nejrychlejší jezdec v Kamelotu a že Merlin nemá tu nejmenší šanci. Uháněli krajinou, až vyjeli z lesa na luku. Ta byla porostlá vysokou travou a plevelem. Za jejich zády byl hluboký les, předními sráz, pod nímž tekla řeka, a výhled do otevřené krajiny, na dohled jakási chudší vesnička a široká pole. "Kdo bude ve vesnici první, vyhrává a ten druhý mu v krčmě platí," rozhodl král.

"Ale já nemám tolik peněz," zaprotestoval jeho sluha.

"Tak to by ses asi měl snažit?!" zazubil se jeho pán a Merlin mu jeho úsměv oplatil. Začal si říkat, že ten výlet není tak špatný. Artuš byl pořád Artuš, a kdo ví. Třeba obava z toho vedlejšího účinku kouzla byla zbytečná. Usuzovat takovou věc jen a pouze z toho, co Artuš řekl ze spánku, nebo že byl pro jednou na něho milý, to přeci nebylo nic směrodatného. Sny byly různé, a proč je člověk má bylo záhadou, stejně jako to, co znamenají. Sám Merlin ani nemohl popřít, že by se mu kdy nezdálo o Artušovi. Vlastně se mu o něm zdálo v jednom kuse. Vždy se však utěšoval tím, že s Artušem trávil až moc času.

Pokračovali tedy v závodě, který jak jinak než Merlin prohrál. Což nevěstilo nic dobrého, protože skutečně neměl čím to všechno zaplatit, a tak to stejně zaplatí Artuš. V duchu přemýšlel, co za jeho prohru bude jeho pán chtít. Snad ne kydání stájí, nebo čistění všech bot a brnění pro všechny rytíře Kamelotu.

Na to v jaké malé vesničce se to ocitli, bylo v krčmě docela narváno, ale jakmile je šenkýřka spatřila, hned se jich ujala a našla pro ně volná místa u stolu. Merlin nepochyboval, že jako pes vycítila závan šlechtických peněz, ale neodsuzoval jí za to, snažila se prostě uživit, to koneckonců dělá každý, kromě toho byla dost pohledná.

Dlouhé kudrnaté plavé vlasy jí spadaly do půli zad a bledá pokožka princezny jí kontrastovala s velkými plnými rudými rty a pronikavýma modrýma očima. Šaty jí obepínaly její štíhlé tělo přesně na oněch správných partiích a voněla po liliích. Merlina však zaujala naprosto něčím jiným a to tím, co pocítil, když se k němu s nevinným úsměvem naklonila. Měl dost zkušeností, aby si byl jist. Ta žena vládla magií. Proudila v ní, ne tolik, jako v něm, ale dost na to, aby mohla Artušovi ublížit jediným máchnutím ruky. Ne však každý čaroděj usiloval o Artušovu smrt a Merlin nehodlal žádného svého druha odsoudit k trestu smrti, jen protože představoval potencionální nebezpečí.

"Dobrá den, vítejte drazí v mém hostinci, copak si objednáte," šenkýřka se usmála a upřela na Merlina jeden ze svých nejsvůdnějších pohledů, jako by se ho snažila uhranout a jeho sluha úsměv opětoval. Artuš to sledoval a celý žaludek se mu obrátil naruby a měl pocit, jako by ho někdo právě probodl. Náhlý poryv emocí z ničeho nic, které si nedokázal vysvětlit ani interpretovat ho naprosto zaskočil. Nebylo to poprvé, co šenkýřka si mezi nimi by si vybrala Merlina než jeho, tenkrát to urazilo jeho pýchu, ale tohle bylo něco jiného. Teď mu vadilo… co mu vlastně vadilo? Artuš se zamračil, narovnal se a hlasitě si odkašlal, aby dal na vědomý svoji přítomnost a že ty dvě hrdličky ani zdaleka nejsou sami.

"Dvě piva, jedno kuře na víně s jahelníkovou kaší pro dva a rádi bychom tu přespali," pravil autoritativně Artuš, aby bylo jasně vidět, kdo je pán a kdo jeho sluha. Šenkýřka se otočila na Artuše a stejně jako předtím na Merlina se na něho usmála.

"Jistě pane. Obávám se však, že nemám dva pokoje ani pokoj pro dva. Všechny jsou již plné," svraštila své obočí zoufale a omluvně.

"To nevadí, dejte nám, co máte plus nějaké kůže. Merlin si klidně lehne na zem," pokrčil bezstarostně Artuš rameny.

"Dobrá," kývla šenkýřka. "Přinesu těch kůží trochu víc, v tomto ročním období jsou noci už dost chladné, bylo by škoda, kdyby váš pohledný sluha nastydl," mrkla ještě svůdně na mladého čaroděje a pak odcupitala pryč. Za chvíli však byla zpátky s miskami a lžícemi s pivem a kuřetem s jahelníkovou kaší. Artuš šenkýřce zaplatil a pak oba slupli svoji porci. Merlin sledoval po očku šenkýřku a Artuš sledoval pouze svůj talíř dokavaď nebyl úplně do jediného zrnka vyčištěný. Nechtěl to Merlinovo flirtování s šenkýřkou dál sledovat. Oba již nepromluvili, až do doby než se dostali do své komnaty a s vrzáním za nimi se zabouchly dveře.

"Co to mělo jako bejt?" zahučel podrážděně Artuš.

"Nemyslíš, že na to bych se spíš měl zeptat já tebe! Jasně, že ty jsi můj pán a já sluha a to se nikdy nezmění, ale myslel jsem, že tohle je náš společný výlet, a že když jsme sami a nikdo nic o nás neví, alespoň chvíli vytvoříme iluzi rovnocennosti," vyjel na Artuše vztekle Merlin a Artuš si uvědomil špatnost jeho jednání. Merlin měl samozřejmě pravdu a Artuš nechtěl, aby to byla jen iluze. Merlin, to on byl ten, co si dokonce nejvíce zasloužil jeho respekt. Chtěl mu to dokázat, chtěl mu ukázat, že jsou něco víc než sluha a pán, chtěl, aby Merlin věděl, že se mu může svěřit s čímkoli, jenže zatím se stihli akorát pohádat a on se chovat jako královský spratek.

"Promiň," vydechl frustrovaně Artuš a svalil se na postel. Merlin mávl rukou na znamení odpuštění. Nestávalo se moc často, že by se mu král omluvil, za to, jakého bezpráví se na něm dopouštěl, a tak pouhé takovéto slovo: promiň, mělo z úst Artuše velkou váhu.

Merlin se rozhlédl po místnosti. Komnata, kterou dostali, byla skromně zařízená s prostou, ale pohodlnou postelí, jako byla ta jeho doma, jednou skříní, oknem a krbem, nic luxusního, ale alespoň to byla střecha nad hlavou. Vzal kůže a jal si dělat místo na spaní. Artuš ho z postele pozoroval.

"Ta šenkýřka dnes, mohl jsi na ní oči nechat," broukl, nemohl to dostat z hlavy, ale chtěl, aby to alespoň znělo nezaujatě.

"Vážně," odvětil Merlin zabrán do své práce, přeci v něm zatrnulo. Artuš si všiml jeho zájmu o šenkýřku. To bylo ojedinělé, nikdy takto ho nesledoval, nebo to alespoň nedával najevo. To mohlo být nebezpečné. Pokud by Artuš začal více vnímat své okolí, brzy by mohl přijít na něco, co by se mu rozhodně nemuselo líbit.

"Je docela pěkná," poznamenal světlovlasý muž.

"Docela pěkná! Ona je víc než to. Bůh k ní byl štědrý a dal jí zjev princezny, či vílí lučního kvítí. Je jak magický úsvit na pokraji dějin," přiznal Merlin.

"Na tebe však nemá," opáčil Artuš a Merlin zalapal po dechu, přestal dělat místo na spaní a šokovaně na krále pohlédl. Až poté si Artuš uvědomil, co mu vlastně uklouzlo. Kdyby mohl, určitě by své slova vzal spět, ale nemohl.

Mladý čaroděj si prohrábl své havraní vlasy a pokusil se o úsměv. Takže to nakonec byla pravda. Artuš byl pod vlivem kouzla, ale i tak by si mladý čaroděj nedokázal představit, že by kdy Artuš něco takového řekl, nebo mohl tak žárlit na nějakou šenkýřku.

"Chci říct, že si zasloužíš někoho ještě hezčího, chytřejšího a milejšího. Kdybyste byli spolu, mohla by být nanejvýš poctěna," snažil se to zamluvit Artuš, až to bylo roztomilé a Merlin neodolal, aby ho ještě trochu nepoškádlil.

"Ty žárlíš."

"Já a žárlit, prosím tě, na co!" ohradil se křečovitě Artuš. Nikdy mu nešlo lhát a on to moc dobře věděl, a tak místo toho sebral jeden z polštářů a hodil ho na svého sluhu, aby konečně rozptýlil dusivou atmosféru. "Idiote!" křikl.

"Královský spratku!" oplatil mu to Merlin a hodil mu polštář zpátky.

"Nemehlo!"

"Rozmazlenče!"

"Tyrane!"

"Drzoune!"

"Šašku!"

"Ignorante!"

"Panici!"

"Sukničkáři!"

"Nafoukanče!"

"Nejhorší sluho v dějinách Kamelotu!"

"Komatující hrdino!"

"Hříčko přírody!"

"Slaboduchý trole, který má akorát přístup: já to tnu!"

"Lejno na mé podrážce!"

"Očarovaný člověče!"

"Čaroději!" ukončil s úsměvem na svých růžových rtech Artuš jejich přestřelku směšných urážek, které žádný z nich nemyslel ani trochu vážně a jen se trumfovali, kdo vymyslí výstižnější a směšnější nadávku. I Merlin se smál, i když to mělo tak trochu hořký nádech. Ta poslední nadávka ho trochu ranila. Artuš to mínil jako nadávku, jako něco špatného a zároveň absurdně nemožného, ale překvapivě se strefil nevědomky přímo do černého. To však bylo vedlejší, hlavní bylo, že vše bylo odpuštěno.

Černovlasý sluha s ušima jak miki mouse se vrátil zpět ke svým kůžím a poté, když měl přichystané ležení, tak ještě zatopil v krbu. Když krb zplanul a v Merlinových hlubokých modrých očích zazářili rudo-žluté plameny, Merlin se obrátil a došel až k Artušovi, aby mu jako vždy pomohl s převlékáním.

>> předešlý díl

>> další díl