Byl krásný den. Sluníčko svítilo, království vzkvétalo a Artuš tu krásu pozoroval z okna své komnaty, avšak neusmíval se. Obočí měl svraštěné a i hlupák by pochopil, že ho něco tíží. Artuš byl rád, že vše je v pořádku, že jemu i království se daří stejně jako jeho lidu, dokonce i Morgana se už dlouho o nic nepokusila, něco ho však znepokojovalo a znervózňovalo. Byl napjatý a stěží mohl klidně spát. V duchu si přehrával všechny krizové okamžiky posledních několik let a sám sebe se ptal, jak je možné, že ještě dýchá. Věděl, co by mu na to řekla Gwen: Bůh ví, že jsi spravedlivý, dobrý manžel a král, a proto nad tebou drží ochranou ruku. Merlin by mu asi řekl něco podobného, možná by ještě k tomu přidal nějaký ten kec o osudu, novém Albionu a dělal by si srandu, že žije také díky němu. Jenže Bůh jen tak neodežene rozzuřené wakany, neshodí z ničeho nic bytelný strop, a neodhodí nepřítelův meč. Artuš měl už dost zkušeností, aby věděl, že takové věci se jen tak nestávají, že pokud...
