Harry Potter a spoutané duše 09 - Co zaseješ…

  Autor: Theowyn

Povídku v originále můžete nalézt zde:

http://www.potionsandsnitches.org/fanfiction/viewstory.php?sid=1306&chapter=1

Fandom: Harry Potter

Postavy: Severus Snape, Harry Potter

Anotace: Harry musí zjistit, jak Voldemort dosáhl nesmrtelnosti. Stojí tváří v tvář Smrtijedům, úředníkům z ministerstva a podezřením, které hrozí, že roztrhnou jeho spojence. Odpovědi však leží v mysli, kde vítězství lze vyhrát pouze osvobozením zřetězených duší.

************************************************************************* 

Co zaseješ…

 

Soukromé pokoje Snapea a Lupina byly na opačných koncích druhého patra a podle nevyslovené dohody žádný z nich nikdy nenarušoval prostor toho druhého. Dnes ráno však Snape cítil, že konfrontovat Lupina v jeho pracovně by bylo velmi vhodné. Dokonce se na to i těšil.

Severus Lupina neměl rád a to z několika důvodů. Tím hlavním bylo Remusovo přátelství s Jamesem Potterem a Siriusem Blackem. Také ho vytáčela Lupinova nepřetržitě milá povaha. A k tomu tu byla záležitost s lykantropií. Snape, jako většina kouzelníků, instinktivně nedůvěřoval Temným tvorům a skutečnost, že by ho vlkodlak málem v šestnácti zabil, kdyby tomu James nezabránil, nebylo něco, co by dalo jen tak zapomenout.

Nicméně Snape musel neochotně přiznat, že Lupin za onen incident ve skutečnosti nenesl vinu. Nemohl popřít ani to, že Remus v posledních několika letech nade vší pochybnost prokázal svou důvěryhodnost. Ve skutečnosti, pokud byl Snape k sobě zcela upřímný, to, co ho dráždilo, nebylo to, že ten muž byl vlkodlak sám o sobě, ale spíše to, že byl oblíbený vlkodlak.

Všichni, kdo Lupina znali, si ho velmi vážili, přestože se jednou za měsíc proměnil ve vražednou bestii. Navíc měl s Nymphadora intimní vztah. Naproti tomu se Snapeem to nikdo nemyslel dobře. Pro svou užitečnost byl tolerován a občas s nechutí respektován, ale nikdo ho neměl rád.

Nikdy ani pod kletbou Cruciatus by to nepřiznal, ale pravdou bylo, že Severus Remusovi zaváděl. Lupin dosáhl toho, co mu celý život unikalo. Jediná věc, díky které to bylo snesitelné, byl fakt, že Lupin přeci jen byl závislý na jeho vlkodlačím lektvaru. Remus, aby byl pro všechny své přátele dostatečně krotkým, potřeboval mistra lektvarů, a to dalo Snapeovi převahu – výhodu, kterou se chystal dobře využít.

Snape ostře zaklepal na dveře Lupinovy pracovny, pak je otevřel a vešel dovnitř, aniž by čekal na pozvání.

Když Snape vstoupil, Lupin právě listoval hromadou pergamenu a překvapeně k němu vzhlédl. „Severusi? Něco se stalo?"

„Dá se to říct,“ odpověděl a zavřel dveře. Zkřížil ruce na hrudi a sebejistě se na Remuse ušklíbl. „Mohl byste mi vysvětlit, co jsi včera večer dělal v mé kanceláři.“

Lupin se zamračil. „Co?“

„Myslel jste si, že to nebudu vědět? Domníval jste se, že bys mohl nepozorovaně proklouznout kolem mých ochran?“

„Severusi, nemám ponětí, o čem to mluvíš.“

„Nehrajte si na neviňátko. To bylo ohrané už škole.“

„Zatímco tvá ohraná záliba je očekávat od všech to nejhorší. Mohl bys alespoň vysvětlit, co si myslíš, že jsem udělal?“

Mistr lektvarů probodl druhého muže chladným obviňujícím pohledem. „Když jsem byl minulou noc venku, někdo obešel ochranná kouzla a vstoupil do mé kanceláře.“

Lupin vyděšeně vytřeštil oči. „To nemůžeš myslet vážně.“

Snape vykročil vpřed, tak že teď už se zlověstně tyčil nad druhým mužem. „Nehrajte to na mně. Byl jste tu jediný. To Moody vás k tomu navedl? Konečné jste se rozhodl, že se zúčastníte jeho pomsty vůči mé osobě, jen abyste se mu zavděčil? To je vaše odměna a vděk člověku, který vám každý měsíc připravuje složitý lektvar, jenž vám brání se stát krvelačnou bestií?

Lupin zbledl, pak zrudl a vyskočil na nohy. Jeho hlas byl stejně naštvaný a rozhořčený jako Snapeův. „Jsi obeznámen o Moodyho podezření, pak musíš také vědět, že jsem je nikdy nepodporoval a rozhodně bych se nesnížil k tomu, abych slídil po tvé kanceláři!“

„Ach, jak čestné. Čekáte, že tomu uvěřím?“

„Říkám ti pravdu, Severusi! Nejsi dostatečně kompetentní v nitrospitu, abys to poznal?“

„Nejsem přesvědčen, že by se nitrospit dal účinně použit na vlkodlaka, a rozhodně vám nevěřím.“

„To samé by většina lidí řekla o napraveném Smrtijedovi. Tak co s tím?“

Oba muži na sebe chvíli jen tak zlostně hleděli a Snape přitom pocítil osten pochybností. Přestože Remuse nenáviděl, musel uznat, že vloupat se do jeho kanceláře nebylo tak úplně v Lupinově stylu.

„Pokud jste to nebyl vy, kdo jiný? Tvrdíte, že někdo přišel do domu, vloupal se do mých pokojů a pak odešel bez vašeho povšimnutí? V tom případě jste při držení stráže a ochraně domu udělal ten večer dost mizernou práci, nemyslíte?“

„Čekal jsem na zprávu od Brumbála, hlídal jsem dveře a přitom i chodby,“ řekl Lupin nedůtklivě. Prohrábl si rukou prošedivělé vlasy a povzdechl si. „Jsi si jistý, že někdo byl ve tvé kanceláři?“

„Nebuďte směšný! Samozřejmě, že si jsem jistý!“

Lupin si znovu povzdechl a přecházel po místnosti. Když se otočil, jeho výraz byl ustaraný a vážný. „Já jsem to opravdu nebyl, Severusi."

Bez ohledu na to, jak moc by si přál opak, Snape věděl, že ten muž říká pravdu, a byl naštvaný, jak na sebe, kvůli svému skoro až automatickému předpokladu, tak na Lupina, že mu dokázal, že se mýlí. Frustrovalo ho to. Věděl, že teď má velmi malou šanci zjistit, kdo vtrhl do jeho kanceláře. Nenapadal ho žádný zjevný podezřelý, i když mohl myslet na řadu jejich kolegů, kteří by byli až příliš dychtiví postavit se na Moodyho stranu proti němu. Bohužel se nedalo přesně říci, kdo z nich by do toho mohl být zapleten. Snape se začal neklidně procházet po místnosti a zvažovat možnosti.

„Po čem šel?“ zeptal se náhle Lupin.

Snape po ho podrážděně probodl pohledem. „Nemám tušení.“

„Něco ti bylo ukradeno, či rozbito?"

„Čekáš, že vám to řeknu?“

„Severusi, pokud nejsem tvůj lupič, není důvod mi ty informace tajit, a pokud ano, pak už znám odpověď. V každém případě mi to klidně můžeš říct.“

Snape přestal přecházet sem a tam a kysele na Lupina pohlédl. Musel však uznat, že, Remusovo tvrzení, vlastně mělo hlavu a patu.“

„Nic.“

Lupin se zamračil. „Promiň co?“

„Nic mi nebylo odcizeno. Ve skutečnosti, jak se zdá, že ani nic nebylo zničeno a ochrany nebyli porušeny. Protože je však vysoce nepravděpodobné, že by se někdo vloupal do mých komnat a ničeho se nedotkl, řekl bych, že viník byl neobyčejně zručný. Ve skutečnosti udělal jedinou chybu, kterou ti samozřejmě neprozradím.“

Lupin začal znovu přecházet sem a tam. „Uvažoval jsi o tom, že s tím Moody nemá nic společného?“

„Pokud hodláte vinit Moodyho fantomového špióna –“

„To, že je paranoidní, neznamená, že se mýlí. Stále nevíme, jak Smrtijedi přišli na Fredovo a Georgeovo kouzlo Očichávače. Ani na okamžik jsem nezauvažoval nad tím, že to byla náhoda, a pochybuji, že i ty bys nějaké takové náhodě věřil.“

Snape netrpělivě mávl rukou. „Kdyby tu byl byť jen náznak toho, že je mezi námi zrádce, byl bych první, kdo by radil k opatrnosti, ale není. Řekl jsem to znovu a znovu. Žádná z našich operací nebyla ohrožena. Žádné informace neunikly. A pokud jde o vloupání se do mé kanceláře, je stěží pravděpodobné, že by se některý ze špionů Pána zla obtěžoval. Nenechávám tajemství Řádu ležet na mém stole, a i kdybych to udělal, žádný špión by sotva potřeboval hledat informace v mé kanceláři. Myslím, že účast na kterémkoli z našich setkání by byla lepší varianta.“

„Co když nehledá informace o Řádu?“ namítl Lupin tiše. „Co když jde po tobě?“

Snape zvážil i tuto možnost, ale zamítl ji ani ne tak proto, že by neměla logiku, spíše pro nedostatek důkazů. Nelíbilo se mu, že to Lupin vynesl.

„Pak se obávám, že bude zklamán.“

„Myslím to vážně. Je ve tvé kanceláři něco, co by tě mohlo ohrozit?“

„Víc, než už je známo?“ mistr lektvarů zamýšlel ta slova jako pohrdavý úšklebek, ale nevložil do nich ani zdaleka dost energie, aby toho efektu dosáhl. Místo toho prostě zněly unaveně a hořce a ve vzduchu zůstalo viset trapné ticho.

Snape se beze slova otočil k odchodu, ale Remus vykročil vpřed, aby ho zastavil. „Co máš v úmyslu udělat?“

„Protože tvrdíte, že jste se ani nevloupal do mé kanceláře, ani nevíte, kdo to udělal, řekl bych, že to není vaše věc.“

„Tím, že konfrontuješ Moodyho, se nikam nedostaneš,“ mínil Lupin.

„Nepotřebuji vaši radu.“

„Snažím se ti pomoct!“ Naléhal dál Remus.

„Proč?“

V Lupinových očích se mihlo cosi, co Snape nedokázal identifikovat, pak jeho výraz ztvrdl a jeho hlas zněl odměřeně. „Dlužím ti za vlkodlačí lektvar, vzpomínáš? Za to, že mi ‚bráníš, abych se jednou za měsíc proměnil v bezduché zvíře‘.“

„Tak se mi držte z cesty a nikomu neříkejte, o čem jsme mluvili. Nejedná se o nic, co by vás mělo zajímat.“ Snape se protáhl kolem druhého muže, ale Lupin ho chytil za paži.

„Cokoliv, co ovlivňuje Řád, mě zajímá, Severusi. Pokud za tím stál Moody, sám ho prokleji spolu s jakýmkoli zatraceným idiotem, který za něj udělal špinavou práci,“ pravil Lupin tiše pečlivě kontrolovaným tónem, ale jeho oči hořely hněvem.

Náhlé prudké emoce od jinak mírného muže Severuse překvapily, skoro až vyděsily. „Proč jsi si tak jistý, že se ve mně mýlí?“

Hněv v Lupinových očích zmizel a nahradil ho duchaplností. Věnoval Snapeovi malý, ironický úsměv. „Nejsem. Vždycky jsem byl ten, kdo přehlížel selhání svých přátel.“

Snape se zamračil. „Nejsme přátelé.“

„Ale ani nejsme nepřátelé - alespoň ne z mé strany. Moody možná občas zapomíná, že máme společný cíl, ale já ne. V této válce už vedeme náročné bitvy, aniž bychom se hádali mezi sebou.“

„Najednou k tobě promluvil hlas rozumu a smíření, co, Lupine?“ Snape se ušklíbl. „Škoda, že není více lidí, kteří by ho uposlechli.“

„Nemůžeš být první.“

Snape si posměšně odfrkl a sáhl po klice.

„Jen nezapomeň, že vím, kde jsou moje priority,“ pravil Remus. Řekl to téměř šeptem, ale v jeho očích se zračila jista tvrdost, divokost a mistra lektvarů napadlo, že je to vlastně vlk, kterého vidí: zuřivě loajální a ochranitelský, zlý vůči nepříteli. Ale když Snape pohled oplatil, z Lupinových očí se ona jiskra vytratila a vlkodlak ustoupil stranou, klidný a vyrovnaný.

Vlk v rouše beránčím. Snape se té představě skoro usmál. Možná měl Lupin přece jen několik obdivuhodných vlastností pohřbených pod tím krotkým zevnějškem. Krátce na muže kývl na znamení uznání a odešel.

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

Harry u snídaně již sté přemítal nad tím, co by měl udělat s kapesníkem, jenž schoval do šuplíku nočního stolku. Objektivně se zdálo zřejmé, že by měl učinit jak slíbil, a předat ho Moodymu. Proč se však zdráhal? Věřil tajně, že si Smrtijedi zaslouží zemřít? Bylo to jen proto, že Snape byl pro Řád tak cenný? Ne, to se nezdálo pravděpodobné, ale nemohl se zbavit rostoucího děsivého pocitu, že udělá špatné rozhodnutí.

Harry se automaticky podíval na místo, kde obvykle sedával Snape, ale ani on, ani Remus nepřišli na snídani. To Harryho nijak zvlášť nepřekvapilo. S povzdechem si odložil nedopitý hrnek čaje a zamířil nahoru na lekci lektvarů.

Na chodbě ve druhém patře zaslechl rozhněvané hlasy pocházející z Remusové pracovny. Zamračil se a přemýšlel, o čem by se Snape a Remus mohli ráno hádat. Jeho zvědavost ho okamžitě přemohla a tiše se plížil chodbou ke dané místnosti v naději, že uslyší, co se říkají.

„Jsi si jistý, že někdo byl ve tvé kanceláři?"

„Nebuď urážlivý! Samozřejmě, že si jsem jistý!"

Harry ztuhl a srdce se mu rozbušilo, jako by běžel o závod. Bylo to neuvěřitelné. Snape nemohl vědět, že byl ve jeho komnatách. Ty kozla prošel před akci pro jistotu tak tucetkrát. Byl maximálně pečlivý a opatrný. Věděl, že při manipulaci se Snapeovýmy zabezpečujícími kouzly, neudělal žádnou chybu. Jak se to mistr lektvarů mohl dozvědět?

„Tím že konfrontuješ Moodyho se nikam nedostaneš,“ vytrhl Haryho z myšlenek Remusův hlas.

„Nepotřebuji vaši radu,“ z toho jak zřetelně byl Snape slyšet si Harry odvodil, že stoji těsně vchodu do pracovny, a tak se raději tiše pokračoval dál do laboratoře. Těsně poté, co vklouzl do místnosti, zaslechl zaskřípání otevírajících dveří.

Protože bylo nad slunce jasné, že mistr lektvarů vejde každou chvíli, rovnou zamířil ke svému stolu a začal připravovat přísady. Jeho mysl však běžela na plné obrátky. Přesto panika v něm ustoupila. Jeho vybroušený instinkt pro řešení krizových situací převládl. I kdyby Snape nějak věděl, že s jeho zabezpečujícími kouzly někdo manipuloval, určitě netušil, kdo za tím stojí. Harry si uvědomil, že vše, co musí udělat je; být nenápadný tak, aby ho Snape podezříval, a kontaktovat Moodyho, protože bude potřeba vymyslet společný plán, jak tu situaci vyřešit.

Zhluboka nadechl a donutil se uvolnit. Uklidnil svou mysl. Když pak jeho profesor vstoupil do místnosti, Harryho dýchání a srdeční frekvence byly téměř normální.

„Co tady děláte, Pottere?“

„Jen jsem si myslel, že dnes začnu dřív, pane.“ Jejich pohledy se na chvilku střetly a Harry se rychle se ujistil, že jeho štíty nitrobrany, jenž běžně teď kolem Snapea držel, jsou na místě.

Oči staršího muže se podezíravě zúžily. „Jak obdivuhodné,“ pronesl s úšklebkem, když přišel kolem Harryho. „Předpokládám, že ty vaše bystré uši nezaslechly rozhovor, který jsme s Lupinem právě vedli?“

Harry ucítil, jak se mu zrychluje tep, když na něj Snape znovu pohlédl. „Ne.“

„Jste mizerný lhář, pane Pottere.“

„Vím, že jste se hádali.“

„A čirou náhodou nevíte o čem byl náš spor, že?“ Snape stál přímo před Harrym a mezi nimi se nacházel jen pracovní stůl. Mistr lektvarů probodával svého studenta pohledem a Harry s pivě sevřenou čelistí se ani neodvážil odvrátit pohled.

„Nemám tušení.“

Snape se ušklíbl a hoch okamžitě věděl, že mu nevěří.

„No, pak vám prozradím tajemství, zavrčel tiše. „Včera v noci se někdo vloupal do mého pokoje.“

Harry ztěžka polkl a Snape ho obdaroval svým nejjízlivějším úsměvem. „Vypadáte, že vás tě ta zpráva znepokojila, pane Pottere. Myslel jste si, že Fénixův řád je skupina vznešených, čestných a důvěryhodných bojovníků za svobodu? Nerad vás zklamu, ale žalostně se mýlíte. I když je mi líto, že vás musím zbavit jakýchkoli hrdinských fantazií, pravdou je, že vychvalovaný řád není nic jiného než pestrá sbírka těch, které Brumbál považuje za užitečné v boji proti Pánovi zla. Pro členství není potřeba nic víc, takže skutečnost, že jsou mezi námi lupiči a zloději, není žádným překvapením.“

Harrymu vyschlo v hrdle, ale podařilo se mu udržet klidný hlas. „Víte, kdo to udělal?“

„Podezřívám několik lidí, ale bohužel nemám sebemenší důkaz, a proto o tom nikomu neceknete ani slovo: rozhodně nic neřeknete vašim přátelům a ať vás ani nenapadne si pustit pusu na špacír před nějakým členem Řádu. Nebudete to ani šeptat do ucha slečně Weasleyové. Rozumíte? Jedinou výhodu, kterou mám oproti viníkovi, je, že neví, že vím, že byl v mé kanceláři. Nebudu riskovat, že ty informace prozradíš.“

Harryho stálo všechno sebeovládání, aby zachoval netečnost. „Máte mé slovo, profesore. Nikdo to ode mě neuslyší.“ Pak ho napadl odvážný krok. „Pane, proč by se někdo chtěl vloupat do vaší kanceláře?“ zeptal se a přitom pečlivě sledoval jestli nenajde u svého profesora něco jako naznak viny. Snapeův úsměv však byl plný jen hořkosti.

„Protože mi někdo nevěří, Pottere. Což je názor, který můžete velmi dobře pochopit a souhlasit s ním.“

Harry se zmateně zamračil. „Co tím chcete říct?“

„Myslíte, že nevím, proč jste byl v poslední době tak roztěkaný?“

Harrymu poskočilo srdce. „Co?“ vyhrkl.

„Domníváte se, že jsem si nevšiml, jak se na mě v posledních dnech díváte – jak se ve vašich očích zračí ostražitost a znechucení pokaždé, když na mne pohlédnete?“

„Já - já nevím, o čem to mluvíte," řekl Harry a pevně sevřel okraj svého pracovního stolu.

„Přestaňte mi lhát! Vím, co si o mně myslíte, bez ohledu na to, že používáte nitrobranu k ochraně svých myšlenek. Dokáži velmi dobře přečíst emoce z vaší mimiky a držení těla.“

Harry věděl, že hra končí. Pane profesore, vím, co může válka s člověkem udělat. Chápu a neobviňuji vás –“

„Samozřejmě mě obviňujete! Vidím to ve vašich očích pokaždé, když se na mě podíváte! A proč byste neměli? Jsem zodpovědný za smrt vašich rodičů.“

Harry zamrkal, úplně ztracen ve Snapeově monologu.

„Máte na to právo, Pottere. Já to nepopírám.“

Harry chvíli jen nechápavě hleděl na mistra lektvarů, než mu to konečně došlo a pocítil vlnu úlevy. „Pane profesore, neobviňuji vás z toho, co se stalo mým rodičům. Už jsem vám přeci řekl, že vám odpouštím.“

„Ušetřete mě nebelvírské ušlechtilosti, Pottere. Domníváte se, že mě zajímá, co si o mně myslíš? Mám jen jeden cíl, a tou je porážka Pána zla. Pokud musím snášet vaši společnost, abych ji zajistil, budiž. Ale odpusťte si ty lži!“

„Nelžu!“ Harry rozhořčeně.

„Opravdu? Tak v čem je problém?“

Harry otevřel ústa ale hned poté se zastavil. Nedokázal říct Snapeovi pravdu; dal své slovo Moodymu a mistr lektvarů ho zabije, pokud se přizná, že je tím, kdo se vloupal do jeho kanceláře. Kromě toho si nemyslel, že obvinění Snapea z vraždy situaci zlepší.

„Nemáte připravenou ani nějakou průměrnou omluvu?“ Snapeův sarkasmus byl protkaný hořkostí, jako by Harryho mlčení byla další urážka.

Úleva, kterou Harry před chvílí pocítil, rychle vystřídala a nahradila ji frustrace. „Pane profesore, přísahám –“

„Přistaňte mi lhát!“ vykřikl Snape. „Myslíte, že je to laskavé, Pottere? Domníváte se, že chci váš soucit? Nikdy jsem tě nežádal o odpuštění, ani to nechci o nic víc, než chci neochotnou toleranci, kterou jsem nucen snášet od svých spojenců, když o mně nešeptají za mými zády nebo se vplíží do mých pokojů, aby něco hledali, co by mohli použít proti mně. Preferuji upřímnou nenávist. To byla alespoň věc, na kterou jsem se u vašeho otce mohl spolehnout. A teď do práce!“

Harry bezmocně sledoval, jak se Snape odvrátil. Věděl, že nemůže nic říct nebo udělat, čím by zachránil situaci, a cítil výčitky svědomí, když si uvědomil, že všechno pokazil. Jeho zjevně nešikovné vloupání do Snapeovy ložnice potvrdilo Snapeův nejhorší názor na ostatní členy Řádu. A co hůř, jeho profesor věřil, že ho Harry stále obviňuje ze smrti Jamese a Lily a bylo nemožné ho přesvědčit o opaku. Na chvíli Harry i uvážil možnost, že by se prostě přiznal, ale nakonec tento nápad zavrhl, jako něco, čím by celkové situaci moc nepomohl.

Možná by se necítil tak špatně, kdyby Snapeova hořká frustrace nebyla v jeho slovech tak patrná. Byla to stejná bezmocná zuřivost, kterou projevil minulou noc, když hovořil s Brumbálem. Harrymu pomalu mu začalo docházet, že Snapeovi přes všechny jeho protesty a popírání hluboce záleželo na tom, co si oněm ostatní myslí. A také konečně pochopil, proč se cítil tak nesvůj, když byl pověřen Snapea špehovat. Kdyby to byl někdo jiný, Harry by za ním šel a konfrontoval ho s Moodyho obviněními, dal by mu šanci se bránit. Snapeovi tuto šanci nedal. Místo toho se plížil za jeho zády, špehoval ho, vloupal se do jeho soukromého pokoje a soudil ho vinným pouze na základě nepřímých důkazů. Bez ohledu na to, jaké zločiny mohl Snape spáchat, nezasloužil si takové to jednání a Harry se upřímně styděl za to, že se k tomu muži zachoval tak hulvátský. Také se mu udělalo špatně z vyhlídky, že by Snapea předal Moodymu.

HPHPHPHPHPHPHPHPHPHPHP

Následujících několik hodin bylo pro Harryho vyčerpávajících. Snape měl špatnou náladu, probodával ho pohledem a štěkal na něj při sebemenší chybě. Ale to, co Harrymu situaci obzvlášť znepříjemnilo, bylo vědomí, že si tentokrát zaslouží každý znechucený pohled a drsný komentář.

Konečně byl Harryho s lektvarem hotový a došoural se zpět do svého pokoje. Tam mu okamžitě padl zrak na noční stolek, kde na něj stále číhal prokletý kapesník. Ušklíbl se, otevřel zásuvku a zvedl neškodný kus bílé látky, ještě víc než kdy jindy si nebyl jistý, co s tím.

„Harry?“

Osloveny hoch se otočil a strčil kapesník do kapsy. Ron stál ve dveřích s tázavým pohledem.

„Promiň. Nechtěl jsem tě vyděsit. Brumbál je dole. Chce tě vidět.“

Harry na Brumbála skoro až zapomněl. Kdykoliv jindy by byl potěšen příležitostí promluvit si se starým čarodějem, ale Harry neviděl žádný způsob, jak by mu ředitel mohl pomoci s jeho současným dilematem. Stěží se mohl přiznat, že Snapea špehoval.

„Jsi v pohodě, kámo?“ zeptal se troch znepokojeně Ron. „Vypadáš unaveně.“

„Jsem v pohodě. Dík.“ Harrymu se podařilo usmát se a pak se prosmykl kolem Rona, než se ho jeho přítel mohl zeptat na další otázky.

Brumbál stál sám ve vstupní hale. Skláněl se nad šrámem na portrétu paní Blackové. Zřejmě onu trhlinu zkoumal, zatím co stará žena podřimovala v jejím rámu, ale když se objevil Harry, narovnal se a nechal těžké závěsy spadnout přes plátno.

„Ach, Harry, tady jsi.“

„Dobrý den, pane profesore. Chtěl jste mě vidět?“

„Ano. Dobby uvařil velmi dobrý čaj a rád se s tebou o něj podělím,“ řekl Brumbál a zavedl Harryho do knihovny, kde vedle velké porcelánové konvice byly pro ně připraveny i sušenky a sendviče.

„Víš, tohle je v tomto domě má oblíbená místnost,“ poznamenal Brumbál, posadil se na pohovku a naznačil, aby si Harry sedl vedle něj. „Obsahuje pozoruhodnou sbírku knih. Většina z nich je samozřejmě velmi temná, ale přesto poučná. Koneckonců, musíme pochopit metody nepřítele, pokud ho máme porazit. Čaj?"

„Ano, dík,“ Harry se posadil, když Brumbál nalil dva šálky čaje a jeden podal Harrymu. Ředitel zvedl šálek, vdechl vůni jeho kouřícího obsahu a spokojeně se usmál.

„Rád vás vidím, profesore,“ řekl Harry ve snaze udržet konverzaci.

„Taky tě moc rád vidím, Harry. Sušenku?“ nabídl starší čaroděj a pokynul k talíři na stole před nimi.

„Ehm, ne, nemam chuť, děkuji.“

„Jsou vynikající; zvláště ty mandlové s čokoládou navrchu.“ Brumbál se na Harryho povzbudivě usmál.

„No, dobře,“ nechal se jím Harry přemluvit a jednu si vzal.

Brumbál usrkl z šálku a pokračoval. „Víš, co jsem na čaji vždycky oceňoval?“

Harry se zakousl do své sušenky a zavrtěl hlavou.

„Bez ohledu na to, jak moc mohu být zaneprázdněn, je to jediná denní doba, kterou si dovolím – často se přinutím – odložit své starosti a odpočinout si. Je to velmi užitečné.“

Harry tázavě pohlédl na ředitele. „Pane, proč jste mě chtěl vidět?“

„Remus se mi svěřil, že jsi byl v poslední době neobvykle rozrušený. Trápí tě něco konkrétního?“

Hoch odvrátil svůj pohled od druhého muže. „Ne. Nic konkrétního.“ Napil se z šálku, ale na Brumbála nepohlédl.

„Jak ti jdou lekce lektvarů?“

Harry pokrčil rameny. „Jde to, předpokládám.“

„A s profesorem Snapem vycházíte dobře?“

„Víceméně.“

„Musím podotknout, že tvá odpověď zní, že se spíše jedná o to méně.“

Harry zavrtěl hlavou. „Na tom nesejde. Mám na starosti důležitější věci.“

„Vskutku?“ řekl Brumbál, jako by to byla nějaká novinka. Modrýma očima si hocha přeměřil a Harry toužil se tomu muži svěřit, požádat ho o radu. Místo toho se znovu odvrátil svůj pohled od staršího čaroděje.

„Takže máte nějaké zprávy o Voldemortovi?“

„Žádné, o který bych se v tuto chvíli mohl podělit. Jak jsem řekl dříve, proberu to s vámi v Bradavicích.“ Brumbál si dal další doušek čaje a pak obrátil svou pozornost k sendvičům. Se zájmem si je začal prohlížet.

Ticho se nepříjemně protáhlo a Harry se na sedadle neklidně zavrtěl.

„Pane, mohu se vás na něco důvěrně zeptat?“ vyhrkl konečně.

„Samozřejmě že můžeš.“ Brumbál odtrhl pohled od podnosu se sendviči a obrátil svou pozornost zpět k Harrymu.

Hoch zaváhal, nebyl si jistý, jak začít, ale ředitel se vřele usmál. „To je v pořádku. Prostě řekni, co ti leží na srdci."

Harry se zhluboka nadechl a pustil se do toho: „Pokud by někdo, koho znáte, byl podezřelý ze zločinu – z vraždy – a měl byste důkazy, které by mohly být použity proti němu, předal byste tyto důkazy úřadům, i kdyby to znamenalo, že tato osoba půjde do vězení?“

Brumbál si Harryho chvilku klidně prohlížel a Harry si byl jistý, že v jeho očích zajiskřil jemný náznak škodolibosti. „To je hypotetická otázka, že?“

Harry přikývl. „Ano. Hypoteticky, co byste dělal?“

„Nejprve se musím zeptat, proč bych nechtěl odhalit tento důkaz. Je tato osoba mým přítelem?"

„Ne,“ vyhrkl Harry. „Není to přítel.“

„Zradil bych jeho důvěru tím, že bych prozradil důvěrně získané informace?“

Harry se nervózně zavrtěl. „Neřekl bych, že mi věří, ale tak nějak ano.“

„Chápu,“ řekl Brumbál. „A existují nějaké další polehčující okolnosti, které bych zvažoval?“

Harry přikývl. „Co když tato osoba byla například bystrozorem, který bojoval proti Voldemortovi a jen překročil hranici. Začal bez provokace zabíjet některé Voldemortovy lidi? Podíval byste se jinam, protože oběťmi jsou Smrtijedi a to, co dělá, slouží naší straně ve válce?“

„Ach, položil jsi velmi obtížnou otázku, můj chlapče.“

„Co je ve válce přijatelné a co ne?“ zeptal se Harry zasmušile. „Kde je ta pomyslná hranice?“

Brumbál zavrtěl hlavou. „I když to může zdát jako jádro té otázky, myslím, že hlavním, na co se chcete zeptat, je loajalita. Komu nebo čemu má být člověk věrný, a jak si vybrat, když se ocitneme na rozcestí mezi dvěma pro nás podstatnými principy. Na jedné straně má každý z nás povinnost pracovat pro spravedlnost. Zadržování důkazů o tak závažném zločinu, jako je vražda, nepochybně porušuje tuto zásadu.“

Harry se kousl do rtu a zachmuřeně přikývl. „Pak bych měl předat důkazy?“

„To jsem neřekl.“

Hoch se zamračil. „Ale –"

„Očividně nevěříš, že se jedná o správnou volbu.“

Harry si frustrovaně povzdechl. „Nezáleží na tom, čemu věřím.“

„Naopak, na ničem jiném nezáleží více!“ Brumbál odložil šálek a s překvapivou vážností vepsanou do jeho obličeje na Harryho prohlédl. „Jsme zodpovědní za své činy. Pokud nevěříme v rozhodnutí, která učiníme, jak s nimi pak můžeme žít?“

„Ale co když upřímně nevím, jaká je správná volba?“ zeptal se Harry zoufale.

Brumbál ještě jednu pozvedl šálek s čajem a usrkl. „Vzpomínáš si, jak jsem minulý rok trval na tom, že potřebuješ znovu začít lekce nitrobrany u profesora Snapem?“

„Jistě,“ přikývl Harry.

„A pamatuješ si, proč jsem se zdráhal učit tě sám?“

„Říkal jste, že mě může naučit něco, co vy ne.“

„Něco, co bylo pro tebe důležité vědět, ale nemohl jsem to jen prostě vysvětlit, musel jsi na to přijít sám. Řekni mi Harry, zjistil jsi, co to bylo?“

Hoch se na chvíli zamyslel. Snape ho během jejich lekcí nitrobrany a nitrozpytu hodně naučil, ale nedokázal si představit, že by ho Brumbál nemohl naučit stejné techniky. Neochotně zavrtěl hlavou. „Spíš ne.“

Brumbál se usmál, zdálo se, že ho ta odpověď nijak nerozhodila. „Dovol mi, abych ti napověděl. Nemělo to nic společného s tvými skutečnými lekcemi; byl to však jejich důsledek.“

Harry se zamračil. Měl pocit, že v tom co se mu snaží ředitel sdělit se úplně ztratil.

„Odpuštění, soucit. To je to, co profesor  Snape byl a má jedinečnou kvalifikaci tě naučit. Po Siriusově smrti byla vaše nedůvěra a – troufám si říci – vaše nenávist k profesoru zcela zjevná. Ale byl jsem přesvědčen, že pokud budete mít příležitost, tuto nenávist odmítnete. Když mi Severus řekl, co se mezi vámi v mé kanceláři na konci školního roku stalo, věděl jsem, že jsem se nemýlil. Nikdy jsem na tebe nebyl tak hrdý, jako toho odpoledne. Je snadné odpustit našim přátelům jejich chyby, vidět v nich to nejlepší. Je mnohem těžší to udělat s těmi, které nemáme rádi, s těmi, kteří nám skutečně ublížili. Jen málo lidí dokázalo najít takovou velkorysost a soucit k odpuštění jako vy – bylo to daleko nad rámec toho, co by většina lidí na vašem místě udělala.“

„Profesor Snape to tak nevidí,“ řekl Harry. „Řekl mi, že si pořád myslí, že ho obviňuji.“

„To není moc překvapivé.“

„Proč?“

„Harry, máš velké srdce, a když odpouštíš, děláš to úplně. V tom jsi velmi podobná své matce. Měla také velkou schopnost soucitu a vidět v každém to nejlepší. Lily by Severusovi za chvíli odpustila, stejně jako ty. Avšak je třeba pochopit, že ne každý to tak má. Obávám se, že James by Severusovi nikdy neodpustil. To byla jedna z jeho největších chyb. Profesor Snape je také člověk, který neodpouští snadno druhým a především ani sám sobě. Navíc přijmout odpuštění je často těžší než nabídnout. Musí se vyrovnat s patnácti lety viny – podle všech měřítek vysoký standard. Odpustili jste mu to, co v jeho mysli bylo neodpustitelným činem. V důsledku toho nemůže přijmout vaše odpuštění, protože nevěří, že je toho hoden.“

„Co mám potom dělat?“

„Nic kromě toho, co už děláš. Můžete nabídnout přátelství; nemůžete však přinutit druhého, aby tvoji nabídku přijal. Neměl by ses však vzdávat tváří v tvář odmítnutí. Už jsem řekl, že vaší největší silou je láska a ty sám jsi usoudili, že je to síla, která může porazit lorda Voldemorta. Nikdy nepodceňte její hodnotu. Ptal ses mě, jestli bych odsoudil někomu, kdo spáchal vraždu v boji proti Voldemortovi, ale na tuto otázku ti nemůžu odpovědět, Harry. Stejně jako tomu bylo u lekce, kterou jste se naučil od profesora Snapea, i tohle nelze naučit pouhými slovy. Odpověď, kterou hledáte, vám nemohou sdělit ostatní, protože leží zde.“ Brumbál si položil ruku na srdce.

„Máme povinnost hlásit a nechat potrestat viníka zločinů? Samozřejmě! Ale máme také povinnosti vůči rodině a přátelům; těm, kteří nám důvěřují a závisejí na nás, a těm, na kterých závisíme my. Můžeme dokonce dlužit povinnosti vůči našemu nepříteli a tyto povinnosti nejsou vždy vzájemně slučitelné. Snad naší nejnaléhavější povinností je v tuto chvíli bojovat s Voldemortem. Jsme ve válce o samotné přežití našeho světa a úmyslně podkopávat naše šance na úspěch by bylo nemyslitelné. Pokud je pro vítězství rozhodující i váš hypotetický vrah, co potom? Na toto dilema neexistuje snadná odpověď. Je to váš soucit a vrozený smysl pro to, co je správné a co špatné, Harry – jinými slovy vaše svědomí –, co vás musí vést při této obtížné volbě, a já nemohu znát všechny pocity a důvody, které by mohly ovlivnit vaše rozhodnutí. Mohu ti však říct, že proto, aby ses správně rozhodl, budeš muset nejprve zjistit mezi jakými povinnostmi si musíš vybrat a přijít na to, na kterou kladete větší důraz. Věř především svým instinktům. Nesvedou vás z omylu. Dělej to, co ti radí srdce, že je správné, navzdory tomu, co vám může říkat kdokoli jiný. To je cesta jak zůstat věrný tomu, čemu věříš.

Ředitel se usmál a oči mu ještě jednou škodolibě zajiskřily. „Hypoteticky, samozřejmě.“ Dopil zbytek čaje, pak vstal a Harry též. Starý kouzelník vřele sevřel mladíkovo rameno. „Uvidíme se ve škole za dva týdny. Do té doby, pokud bys něco potřeboval, neváhej mi poslat sovu.“

Brumbál odešel a Harry se posadil zpět na pohovku, duchem však úplně pohroužen do svých myšlenek. Jeho čaj téměř vystydl, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. Moody vešel do místnosti a zavřel za sebou dveře. Harry k němu vzhlédl a starý bystrozor na něj upřel svůj pronikavý pohled. Bylo jasné, že je zvědavý na to, jak dopadla akce.

„No, Pottere? Získal jsi to?“

Oslovený vstal, strčil ruku do kapsy a pevně sevřel měkký kapesník. „Ne. Nedostal jsem se do Snapeova pokoje.“

Moody se zachmuřil. „Byli jsme pryč více než hodinu, Pottere. Co se stalo?“

„To Remus. Byl jsem v polovině odstranění všech ochranných kouzel, když se objevil. Málem mě chytil a já se pak neodvážil pokračovat.“

Moody tiše zaklel. „Obnovil jsi ty ochranné zaklínadla?“

„Ano.“

Starý bystrozor si frustrovaně povzdechl a přecházel sem a tam, zatímco jeho dřevěná noha rytmicky bouchala o podlahu.

„Je mi to líto,“ pravil Harry a skutečně to myslel upřímně. „Možná jsou bystrozori na takové věci vycvičeni...“

Moody mávl rukou. „Není to tvoje chyba, Pottere. Měl jsem si uvědomit, že by Lupin mohl stát v cestě. Tyto věci se stávají. Kdybych se nechal zastavit každým neúspěchem, na který bych kdy narazil, nikdy bych nezatkl ani polovinu Smrtijedů, které jsem dostal do Azkabanu,“ řekl a věnoval Harrymu pokřivený úsměv. „Neboj se. I tak Snapea dostanu.“

Harry přikývl a podařilo se mu usmát. Když Moody vyklopýtal z místnosti, zhluboka se nadechl a přestal křečovitě svírat kapesník v kapse. Nebylo to tak těžké, jak očekával. Možná se v lhaní trochu zlepšil, nebo to možná bylo jednodušší, když se kvůli tomu necítil provinile.

Harry opustil knihovnu a energickým, cílevědomým krokem zamířil nahoru do své ložnice. Místnost byla prázdná, tak šel rovnou ke svému kufru a vytáhl kapesník. Úhledně ho složil do bílého čtverce, tak aby se sotva dalo určit, že se v něm ukrývá pár černých pramenů Snapeových vlasů. S nadějí, že se mu s ním povede časem vyřešit vraždy Smrtijedů a to i bez Moodyho pomoci, si ho zastrčil do kapsy županu.

Brumbálova rada mu pomohla konečně pochopit jeho rozporuplné emoce a nejistotu, která ho tížila. Poprvé od té doby, co ho starý bystrozor oslovil ohledně svých podezření, Harry přesně věděl, co musí udělat. Jeho první povinností bylo porazit Voldemorta a nechtěl vidět jednoho z jeho nejdůležitějších spojenců jít do vězení, pokud tomu mohl zabránit. Ale ani on nemohl připustit vraždu, takže sice mistra lektvarů Moodymu a méně než svědomitému kouzelnickému justičnímu systému nepředá, nemohl tyto zločiny též jednoduše ignorovat. Kromě toho Pošuk nehodlal přestat hledat důkaz Snapeovy viny, a pokud zabíjení nepřestane, bude jen otázkou času, než je najde.

Takže Harryho jedinou možností bylo porazit toho lstivého starého bystrozora. Neměl ovšem tušení, jak to udělá, ale počítal s tím, že na to časem přijde. Pokud by dokázal nejprve najít důkaz Snapeovy viny, pak by s ním mohl profesora konfrontovat a ukázat mu nebezpečí v tom, co dělá. S trochou štěstí by se mu mistra lektvaru podařilo přesvědčit, aby se vzdal této šílené pomsty bez zapojení mužů zákona a soudu.

Harry se ponuře usmál, byl si jistý, že všichni jeho přátelé by ho považovali za blázna, kdyby věděli, že na sebe bere tuto zodpovědnost nad rámec všeho, o co se musí starat, ale byla to jediná alternativa, se kterou mohl žít. Snaha zachránit Snapea před sebou samým nemusí být tím, co by bystrozor udělal. Možná to ani není chytrá věc. Nicméně Harry věděl, že je to správné, a na tom záleželo.