Jak jsem zachránil bratry Winchesterovy

Jak jsem zachránil bratry Winchesterovy

Seriál Supernatural jsem si oblíbil. Bylo to tím, že Winchesterovi mi tak moc připomínali naší rodinku. Místo bráchy mám sice mladší ségru a nehoníme se za nějakými nadpřirozenými bytostmi, nicméně je tu několik podobností. O maminku jsem přišel, již když mi bylo pět při autonehodě, v rodině rádi posloucháme rockové a metalové skupiny jako Motorhead, Iron Maiden, Metallica, AC/DC a Rammstein u nás prostě letí, taťka má několik podivných kamarádů, kteří mají za koníček military šílenosti, tedy jezdit po českém pohraničí a obhlížet rozpadlé bunkry a to, že nám na stěnách visí sbírka nožů, středověký meč, kroužkovka a řada podivných bambitek. Některé z těch nožů i sem tam vozíme na vandry, jsou bezva, nepamatuji se, kdy naposled jsme je brousili a i tak jsou stále ostré. Nikdy bych si ovšem nepomyslel, že seriál je vytvořen dle skutečných událostí a já patřím do jedné starší lovecké rodiny. No jo, život je absurdní!

Ve své nevědomosti jsem si odjel do Ameriky na dovolenou, a když jsem jel po route 66, narazila do mého Fordu Impala. Srážku jsem přežil, ani nevím jak, ale podařilo se mi neztratit vědomí a vypotácet z převráceného auta. Vydal jsem se k druhému vozu, a jakmile jsem sponzoroval dva divný, hnědovlasý chlápky, nějak jsem tušil, odkud vítr vane. Nejdřív jsem se ujistil, že mě oči nešálí, že se skutečně jedná bezvědomého Sama a Deana, a pak místo toho, abych zavolal záchranku, rozhodl jsem se pomodlit. Pokud ti dva jsou skuteční, bude skutečný i jejich anděl.

"Och drahý Castieli, ty mě sice neznáš, ale potřebuji tvoji pomoc... Winchesterovi potřebují tvojí pomoc," pravil jsem k nebi a přišel jsem si u toho jako dement.

Po chvilce jsem uslyšel ono očekávané máchnutí křídel za svými zády, ale mělo to vadu. Místo modrookého anděla v kabátě se přejemnou zjevil Lucifer. Přeměřil si mně od hlavy k patě a poškrábal se na olezlé bradě. Bylo vidět, že Nick mu již dosluhuje. Asi jsem z něho měl mít strach. Přece jen, nestává se každý den, že potkáte samotného ďábla, avšak všechno se to seběhlo příliš rychle, jako když na kánoi sjíždíte divokou peřej. Adrenalin v krvi, děláte, co můžete a buďto se v tom vykoupáte, nebo ne.

"A kdo jsi zase ty?" zeptal se mě.

"Tvá noční můra," odpověděl jsem sarkasticky a hodil po něm první věc, kterou jsem měl upnutou u opasku. Mohla to být doklaďěnka, nebo klíče, ale čirou náhodou se jednalo o jeden z těch rodinných nožů, a ačkoliv moc házet neumím, tentokrát se ta kudla neomylně zabodla do satanova hrudníku. Světe div se, moc se mu to nelíbilo. Zapotácel se, zablikal a pak z úst zapůjčeného těla vyšel modro stříbřitý oblak, který zmizel v éteru. Později jsem se od taťky dozvěděl, že se jednalo o kousek vytvořený z archandělské čepele.

Unaveně jsem se sesul k zemi a vyčerpáním z toho zážitku jsem musel omdlít. Když jsem se probral, ležel jsem na nemocničním lůžku v Guadalupe County Hospital, kam mě musel přenést Castiel, poté, co se objevil a vyléčil kluky.