Blog neznámé umělkyně

Dr. House seděl ve své kanceláři s nohama na stole, v ruce modré jojo, s kterým si hrál, a v klíně mu ležela červená lékařská správa, kterou si vymohl vydíráním od Alexova doktora z nemocnice sv. Dominika. Pro jednou nepřemýšlel, nehledal odpověď na nějakou hádanku, pro jednou byl pouze naštvaný, zděšený, netrpělivý a nervózní. Čekání na výsledky testů nebo na to, až se probudí, bylo ubíjející. Ovládal ho pocit vzteku z naprosté bezmoci, který přímo úměrně rostl s časem čekání a řádkem lékařské zprávy, který přečetl. Kdyby nemusel, nečetl by jí, ale nakonec ho stejně tlačila zvědavost a i nutnost. Musel vědět jako jeho lékař, co měl již za sebou. To však nezměnilo nic na faktu, že byl zděšen. Jeho bývalý kolega a nadřízený, kterého potkal v Brecon Beacons výcvikovém táboře pro vojáky SAS, prošel skutečným peklem. Jasně slyšel od Vlka i Lišky příběhy z misí, kdy se s mladíkem znovu shledaly, kolik toho vykonal a jak ho to změnilo. I sám osobně se s ním setkal a žák učil učitele, dlužil ...

Pacient se probudil do nemocničního pípání a s ukrutnou bolestí hlavy. Chvíli byl dezorientován. V hlavě se mu tetelily nedávné vzpomínky na mučení, útěk a skok s padákem z Empire State Building. Co následovalo po tom skoku, netušil. Při těch vzpomínkách se mu zvedl tlak a srdce začalo být rychleji, což přivolalo jednu ze sestřiček na chodbě. Přiběhla do pokoje, ale nevěděla, co má dělat. Pacient na svůj stav vypadal dobře, vlastně lépe než před několika hodinami, když byl v klidu a spal. "Jste vzhůru," konstatovala překvapeně. "Páni, nepovídejte, to by člověk neřekl," ušklíbl se mladý muž a sestřička si pomyslela, že se to až přízračně podobá, jak onen sarkazmus, tak úšklebek, jednomu nejmenovanému doktorovi s holí. Tuto myšlenku však rychle zasunula daleko do své mysli. "Kde to jsem?" chtěl okamžitě vědět pacient a upřel na ni své hnědé oči. Říci, že byly příjemně hřejivé a upřímné, avšak nezdravě vážné a pro člověka jeho věku se nehodili, byly nepřiroze...

Dr. Cameronová, Dr. Chase a Dr. Formen seděli v laboratoři a dělali testy. Velmi zábavnou činnost, jim se to však moc zábavné nezdálo, hlavně Formenovi. Dr. Formen si frustrovaně povzdechl. "Co je?" zeptal se Dr. Chase. "Je to absurdní," odpověděl Formen tak, že vlastně svým dvěma kolegům stejně nic neřekl. "Jak to myslíš?" nutil ho ke kloudné odpovědi Chase. "Všechno. Pacient, my a House, hlavně House," shrnul jednoduše. "No, je trochu zvláštní, že vzal takový případ a to jeho chování. Na druhou stranu však on se divně a nepředstavitelně chová v jednom kuse, mě spíš udivuje, že vás to pořád překvapuje," pokrčil Chase rameny. "Jo, chová se divně a nevypočitatelně deno denně, ale většinou to má Housovský šílený charakter, teď však ne. Je to jen divné. Chápu, že toho chlapce nevzal kvůli zajímavé diagnóze, ale kvůli hádance, kdo to vlastně je, nicméně neoznámit to na policii a Cuddyvé…" začal vysvětlovat Formen. "Já neříkám...

"Dnes si dám jen salát. Rozhodl jsem se totiž žít zdravě," prohlásil nahlas House k číšníkovi za kasou v nemocniční kantýně. Dr. Wilson protočil očima. Dobře věděl, že pod celou tou kupou zelí, hlávkového salátu a jiné zeleniny se schovává steak s trochou hranolek, ale že mít takovou kopu jen salátu je levnější, než si prostě koupit jen ten steak s hranolkami. Nic však neřekl a tak číšník nevědomky namarkoval jen salát. Výborně další Housovo vítězství nad systémem! Wilson nevěřícně zakroutil hlavou a sám spořádaně zaplatil svůj steak. "Mohl bys alespoň někdy nepodvádět, nemanipulovat s lidmi a nebýt…" zašeptal svému příteli, když spolu zamířili k jednomu z volných stolů. "Co nebýt House?" dokončil za něj House. "Hmmm, myslím, že ne. To by tě nudilo," byla jeho odpověď. House a Wilson se posadili ke stolku u okna a House začal oddělovat zeleninu od ostatního jídla, aby se dostal k steaku. Wilson ho s napětím pozoroval a svého jídla se ani nedotkl....

Dr. Cameronová oněměla. Teď ono podivné Housovo jednání i to, jakého že přijal pacienta, nabralo ještě bezradnějších rozměrů, nebo se vše vyjasnilo? Byl ještě mladý. Mohlo mu táhnout nanejvýš na dvacet jedna let. Pravda podle zákonů již dospělý, ale kdo je v jednadvaceti dospělý? Kdo si v tom věku tak připadá a jedná? No, ať jí nikdo nic nenakecává, ale na nemocničním lůžku leželo v podstatě ještě dítě. Ano, jistě, ona se vdala a bylo jí ještě méně než jemu a viděla manžela umírat. Pracovala v nemocnici pod Housem, viděla umírat ještě mladší lidi, ale tohle bylo trochu něco jiného. Mladík, jak House uvedl, byl postřelen, měl vyvrknutý kotník a zlomená dvě žebra, ale jak se mohla přesvědčit, když ho prohlédla, takové to zranění v jeho životě nebylo nic nového. Jeho tělo bylo pokryté řadou modřin, škrábanců, strhané kůže a nesčetného množství jizev různých tvarů, ale i stáří. Cameronová nemusela být expert, ba ani doktorka, aby jí došlo, že byl vystaven nehorázné tyranii, a že ho mučili....

Dr. Chase znuděně poťukával nehtem na desku skleněného stolku. Dr. Formen v čele stolu hnedle vedle něj ho se zaujetím hodného zoologa pozoroval. Počítal kolikrát za minutu je schopný Dr. Chase učinit tento jeho pohyb a jestli se jeho tempo to minutu od minuty zrychluje, zpomaluje nebo zůstává konstantní. Což vedlo k dalším mnohem zajímavějším otázkám a to: "Co by znamenalo, kdyby se jeho ťukání měnilo. To se tak nudí nebo je spíš nervózní, a proč by byl nervózní z čeho? Zatím co Dr. Chase a Dr. Formen byli zabráni do oné dětské hry. Dr. Cameronová seděla u počítače na druhé straně místnosti a psala horlivě emaily, o kterých doufala, že by mohly pomoci dětem v Somálsku. Skleněné dveře do místnosti se otevřely a dovnitř konečně vkulhal jejich šéf. V jedné ruce držel hůl a v druhé modrou složku, kterou v zápatí hodil na stolek, přímo před Chasův obličej. Chase sebou vylekaně trhl, což si vysloužilo Housův potěšený úsměv z dobře odvedené práce. "Pacient, jedna střelná rána na bo...

Slunce svítilo, na obloze neplul ani mráček. Byl krásný den a na rohu Baker Street panoval činorodý ruch, jako každý takový den. Auta jezdila sem tam. Lidi pospíchali do práce, či do školy a nikdo z nich skoro jako by neměl čas pomoci, nebo si i vůbec všimnout světlovlasého mladíka, jenž se šoural davem. Proč také? Nevypadal nijak zvláštně, tedy pokud nepočítáte to, že byl bos, bledý jak stěna, pod očima měl černé váčky, světlé vlasy měl slepené hlínou a krví, držel se za pravý bok a jednou nohy nepřirozeně táhl za sebou. Pravděpodobně měli ti všichni kolem moc práce, nebo si řekli: "Další feťák v okolí." Mladík však ani nepočítal s tím, že by mu někdo z nich pomohl. Těžko by vůbec mohl, ale byl tu jeden člověk… Konečně! Dobelhal se k domu číslo 221B a zmáčkl omšelý zvonek na vcelku čisté a pěkné zdi. Čekal. Trvalo hodných pět minut, než se dveře z dubového masivu otevřely a on tak mohl pohlédnout do chladně modrých očí majitele domu. Mladík se chabě usmál, cosi zašeptal a pa...