Dvě strany jedné mince - Gwen

Gwen

Stála jsem v naší komnatě a zírala jsem z okna ven. Na nádvoří se nic moc zajímavého nedělo. Měla jsem to spíš jako kulisu, ve své podstatě jsem však byla hodně daleko od toho místa. V mysli jsem kroužila kolem mé bývalé paní lady Morgany, kdysi tak hodné a laskavé ženy, která se najednou jak mávnutím kouzelného proutku změnila v zapšklou, zlou, nenávistnou, čarodějnici, která pro moc a odplatu je schopna všeho. Ne, tak to nebylo. Kouzla s tím neměla nic moc do činění, jen strach, osamělost, zhnusení nad sebou samou, lži, chyby, kterých se její otec dopustil a Merlin. Merlin!

Když mě Morgana zavřela v té věži a donutila mě se podvolit její vůli. Nenávidět své nejbližší a plánovat zabít svoji lásku. Bolest, nenávist a strach, který jsem v té době pociťovala, nebyla má. Kde by se vzala? Asi nejde vyvolat něco k lidem, co necítíte. Ne, to co jsem cítila k těm lidem tehdy, byly její pocity. Hleděla jsem do jejího nitra a na to, co jsem spatřila, nikdy nezapomenu.

Morgana je zmítaná nenávistí, strachem chtíčem po svobodě a pomstě. Nenáviděla Uthera za to, že jí lhal, a to že ji donutil být zhnusena sama ze sebe, za to, že jí neřekl, že je jeho dcera a za to, že zabil tolik nevinných lidí kvůli strachu z magie. Nenávidí Artuše, protože je dědic trůnu, teď král a že nic na zákonech o magii nezměnil a nezmění, protože v tomhle je podle ní stejný jako jeho otec. Nenávidí rytíře, protože jsou s Artušem a jsou mu plně oddáni. Nenávidí Gaiuse, protože býval čaroděj a není sto ji pochopit. Mě nenávidí zřejmě proto, že jsem Artušova žena, královna Kamelotu. Titul, který měl patřit jí lady Morganě. Ze všech těch lidí však nejvíce nenáviděla Merlina. Merlina!

Merlin byl její přítel, jako kdysi všichni, ale byl to on, u kterého to bylo víc. Nebyla to zášť a nenávist jen proto, že si vybral Artuše a ne ji, že byl Artušův oddaný sluha a chránil ho. Nebylo to v tom, že jí kazil plány, pořád a pořád. Nebyl ani vinen, že ji odsoudil za to, že má dar magie. Bylo to o mnohem osobnější a bezprostřednější. Nenapadalo mě, co by mohl ten Merlin, kterého jsem znala, učinit tak děsivého, než mi ukázat, jak moc je Artušovi oddaný a čeho by byl schopen, jen aby ho ochránil.

Když jste zrádce a jdete po těch, kteří si myslí, že jsou vaši nejbližší, bavíte se, jak jsou hloupí a nevidí vaši nenávist, ale také se bojíte. Říkáte si, že to není možné, že vás musí prokouknout, musejí mít alespoň podezření a to byste nejvíc čekali u své lásky, manžela. To se však nestalo. Neměla jsem strach z Artuše, ale z Merlina. Merlina!

Protože Merlin, neměl podezření, ten věděl. Vždycky ví! Během té doby, kdy jsem byla pouhou Morganinou loutkou za mnou přišel až těsně ke mně a s úsměvem na rtech mi pošeptal do ucha: "Má milá královno, vím, že to, co děláš, není z tvé vlastní vůle, ale nemusíš se bát, udělám vše, abych to zastavil." Ta slova byla pravená s takovou lítostí, hořkostí, ale i jedem, že jsem nebyla na pochybách, co to "vše" v té větě znamená. To mnou otřáslo a já jsi vzpomněla ještě na další dvě věty, které mi řekl před lety. Větu, kterou mi řekl, když jsme se poprvé setkaly a pak při tom incidentu s lamelou jak byli všichni rytíři očarovaní až na mě a jeho. Ptala jsem se ho, jak to, že jsou očarováni jen oni. Odvětil, že já jsem žena, to však neobjasňovalo, proč on. Tak jsem si ho začala dobírat, že je to asi tím, že se mu líbí muži a vzápětí jsem se ho zeptala, jestli je zamilován do Artuše. Na to se zakřenil a odvětil, že tímhle to není, že je to spíš tím, že není člověk. Brala jsem to jako žert, on takhle vždycky žertoval a žertuje a i já jsem předtím vtipkovala, abych nás trochu povzbudila na duchu, ale byl to skutečně jen žert, vtip?

Dolma, stará, mocná a asi i hodná čarodějka mě vysvobodila z Morganiných pout a moje mysl se konečně od ní oprostila a já byla volná. Zase moje jednání a myšlení, pocity i tělo patřilo jen mně a já byla vděčná. Nejen té čarodějce a Artušovi, ale především Merlinovi, protože jsem věděla, že to byl on, kdo našel ten způsob, jak mě toho prokletí zbavit. To však nebylo fér, protože přesto všechno si pamatuji. Pamatuji si ten strach, zášť, nenávist, tu bolest a nicotu, co si chová Morgana v srdci, vůči nám všem, vůči Artušovi, ale především vůči Merlinovi. Merlinovi!

Jsem volná, ale vím, jak moc Morgana byla uvrhnuta do temnot a že z části neseme vinu. Stejně jako nevymažu již z mysli tu jeho strašlivou větu, ten Merlinův pohled, kdy jsem byla zrádkyně a on to věděl. Nezapomněla jsem, jaký byl, když byl nepřítel. Nebyl to Merlin, ten roztomilý, veselý, laskavý, nemotorný a bláznivý člověk, který nebyl schopen zabít ani králíčka.

Nenávisti, chtíč po svobodě a pomstě zmizely, ale strach ne. Tentokrát však patřil mně, jen mně. Je to špatné, Merlin je přítel. Není třeba se ho bát, pro své přátelé a rodinu udělá vše, a i když jsi jeho nepřítel, snaží se nejdříve najít to lepší řešení problému. Je to dobrý člověk, a právě proto to nebylo fér.

Z chodby se ozvalo hlasité zařinčení, až jsem nadskočila a skoro vyděšeně vykřikla. Za malý okamžik se však otevřely dveře a dovnitř vpochodoval bledý, vysoký, ale hubený mladík s havraními vlasy, modrýma pronikavýma očima, odstátýma ušima, hnědou bundou a kalhotami, modrou tunikou a s tolika známým otrhaným červeným šátkem. Vypadal unaveně a strhaně, ale jakmile mě uviděl, pokusily se vykouzlit tolik známý provokativní úsměv od ucha k uchu.

"To nic, to jsem byl jen já. Upadl jsem na chodech," vysvětlil bez úvodu apozdravu a já si hlasitě povzdechla. Právě že, právě že to byl zrovna on…

"To je v pořádku, Merline," pokusila jsem se také o vlídný úsměv. "Co to sebou táhneš?"

"Zbroj a tak, připravuji věci, které bude potřebovat Artuš na své cestě do Camlannu," odpověděl mi.

"Myslíš vaši cestu," opravila jsem ho.

"Ne," zavrtěl smutně hlavou. "Nemůžu jet s ním," zašeptal, až jsem ho skoro neslyšela.

"Proč? Co si pamatuji tak…" nechápala jsem, ale on mi nedal šanci a prostě rychle se vytratil, brblaje něco o pochůzkách pro Gaiuse. Najednou jsem z toho měla špatný pocit. V Camlannu mělo dojít ke konečné bitvě a střetu krále s Morganou a Merlin tam nebude. Merlin, který byl po Artušově boku, celou tu dobu. Merlin, který pro Artuše udělá cokoli. Merlin, Artušova pravá ruka a opora. Merlin, muž dvou tváří, skvělý přítel a tvrdý protihráč. Ten, který ví další váš krok, než ho učiníte. Osoba, ze které měla Morgana strach. Proč?

>> předešlý díl

>> další díl