Blog neznámé umělkyně

A je to tady… … Vánoce. Ano, ano přeji všem šťastné a veselé, a jako každý rok, jsem si pro vás připravila hned několik povídek. Bohužel mám i špatné zprávy. Obávám se, že budu muset oznámit, že nestíhám kreslit komix. Takže tento rok se asi zimní vídání konat nebude, je mi to líto, ale bohužel… Doufám, že neroníte kvůli tomu moc slz a že i tak si užijete vánoční nadílku.

Kup dárek J.K. Vánoce, Vánoce, Vánoce, jsou tady, a já na tom nevidím žádné klady. Dárky nakoupeny samozřejmě nemám, stupidní básně místo toho skládám. A to jako každý rok jsem chtěla více a jako každý rok bylo zase moc práce. Než jsem si stihla všimnout, byl Mikuláš a J.K. ty zase stupidně tady plkáš! Neplácej, vzchop se a něco kup, ať to máš už coby dup. Vstaň ze židle šup, šup! >> předešlý díl >> další díl

Smrt v laborce (věnováno Doubravce Novotné) Kádinka, voda, miska a kyselina sírová, já z toho nejsem rozhodně zdravá. Dny strávené v laborce, jó to unaví, a noci strávené nad chemií to nespraví. Každý den s jistotou očekávat testíček, no moření našich hloupých hlaviček. Jak já to všechno zvládnu, netuším, asi se z toho za malý okamžik zhroutím. Uf, huf, tak to mám za sebou a doufám, že jsem tě nestáhla s sebou. Díky ti, že jsi mi pomohla, jinak bych odtud skutečně už utekla. >> další díl >> předešlý díl

Zplození ufona Za těžké, temné noci z laborky utíkají chemici. Štiplavý zápach line se vzduchem a já trnu ohromným strachem. Ze zelenomodrého dýmu, rodí se něco bez rýmu. Zelené tělíčko a modrá tykadla, Bože, co jsem to urobila! Bez citu chemika, já zplodila tvorečka, malého pěkného ufonka. >> další díl >> předešlý díl

Svlékni se! Artuš se uvolnil. Merlinovy prsty baletily kolem jeho těla a jen občas mimoděk se ho dotkly. Byly hubené, dlouhé a špatně prokrvené, na koncích studené jako led, takže příjemně chladily. Jasně nebyl idiot, dokázal by se převléci i bez Merlina, a také občas stejně jako toho rána si nechával jen podávat kusy oblečení a jinak zvládl vše sám, to však nebylo ani zdaleka tak příjemné, ani zábavné jako pozorovat Merlinovo šklebení, když se měl zhostit tohoto úkolu, jen se zanedbatelnou Artušovou spoluprací. Jenže tentokrát to bylo jiné. Nerad si to přiznával, ale najednou jako by takováto intimní blízkost jeho přítele, byla víc než mohl snést. I když Merlin to rozhodně tak nebral a o nic se nesnažil, nic víc než sloužit jemu pánovi, jeho prsty Artuše začaly nepříjemně dráždit a vyvolávat představy ze zákoutí jeho mysli. Věci, které byly nepřípustné i samotnému králi. Přál si, aby ony doteky jeho sluhy nebyly jen neomaleností a omylem, ale aby byly delší, plynulejší s jasným záměre...

Chápu, chápeš? Úsměv na tvých rtech je nemožné v těchto zdech. Zlobíš se na mě, že nestojím na tvé straně. Chtěl bych říci, jak mě to mrzí, Tvá bolest na kolena mě srazí. Vím to, přesto nemohu jinak, musím prostě takto jednat. Vím, že to nechceš přijmout, Zkus však zlostí už neplanout. Já se také tě snažím chápat, i když budu pak muset plakat. >> další díl >> předešlý díl

Osudný polibek Srdce buší a nechce poslouchat. Chvěji se a není mi zima, nech mě, nech mě chvíli planout, protože spadla cnostná hrana. Cukr nemám moc v oblibě, položit se však do peřin, to je to, co nenajdeš v nějakém sladidle, a přesto se propleteš do fantastických krajin. Utěšíš i naplníš mě zoufalstvím. V jednom drobném okamžiku staletí s tebou já strávím v cukrovém pomíjivém mraku. Zůstaň se mnou nic z toho se nestalo náhodou. >> další díl >> předešlý díl

Čas skončil, musíme jít Slunce běží po obloze a my tomu platíme draze, s každým novým dnem vrazí se nám do těla osten. Všichni víme, že je zle i ti z nás s růžovým sklem. Den však rychle ubíhá a život v nás usychá. Již se smráklo, něco dolu spadlo a vše náhle zhaslo. >> další díl >> předešlý díl

Život židle Můj život je dost obtížný, poznávat cizí zadky, to je dost k posrání a to i na dvě půlky. Lidi jsou dost obézní a mají zadky tuku plné. Práce to není normální, nadávat je zbytečné. Na bedrech svých tíhu nosím. Jejich nohy, jsou tak unaveny. Doufám, že je jednoho dne shodím, a to teprve budou překvapeni. Už se moc těším a v duchu o to prosím. >> další díl >> předešlý díl

Uzřel jsem pravdu Já jest povznesen byl. Tak se stalo, když jsem snil. Týdny předtím jsem probrečel, ale o pravdě jsem mlčel. Truchlil jsem nad svým osudem, musím s tím jednat s rozumem. Svět je velmi složitý, odhalit to, byl bych krutý. Nemohu vám tedy nic moc říci, ale pomohlo mi to překonat krizi. Znám své místo a toho se nechci zříci. >> další díl >> předešlý díl

Krásná šenkýřka Merlinovi "nový Artuš" naháněl husí kůži, ale byl tu ještě jeden dost dobrý důvod, proč se toho výletu obávat. Artuš věděl, že před ním Merlin něco tají, a že ho to trápí, a jak znal Artuše, nepustí se toho, dokud nedostane nějakou odpověď byť lživou. Jenže tentokrát se Merlin nemohl odvolat na strach o lidi v Kamelotu ani nic podobného, a kdyby Artuš zjistil jeho tajemství v tomhle jeho stavu, mohlo by ho to ranit ještě tisíckrát víc. Merlin si nervózně poposedl v sedle a předstíral zaujetí okolní krajinou, přitom však po očku sledoval svého pána. Ten se zdál být vyrovnaný, uvolněný, spokojený a překvapivě tichý. Až moc tichý! Pomyslel si Merlin. "To je nádhera! Sluníčko svítí, stromy šumí, tráva a hlína voní a ptáci řvou," pravil Merlin a Artuš se zamračil tuše, že za tím jeho prohlášením bude nějaká kulišárna. "A ty jsi zticha. Ne, víc než to, netyranizuješ mě, stal se zázrak, ololá!" začal se smát Merlin a popohnal svého koně. "Ta...

Merlinovy obavy Merlin se vyhrabal z hromady hnoje a dopotácel se domů. Vběhl do svého pokoje a okamžitě uvolnil prkno z podlahy, pod kterým měl schovanou svoji knihu kouzel. Tu společně s několika dalšími přenesl do světnice, kde bylo přeci jen víc místa, a začal horečnatě hledat kouzlo, kterým včera Artuše vyléčil, nebo jiné, které by mohlo způsobit to ono podivné jeho chování. Dveře znovu zavrzali a do světnice vstoupil Gais. "Merline! Co to je za nepořádek u všech… Artuš má nějaké problémy?" došlo mu rychle. "Jak jinak, Artuš má vždycky nějakej problém a já ho vždy z toho musím vysekat," zahučel Merlin nezaujatě, ale přitom z toho, co řekl, bylo jasně cítit osten všednosti, která ho neskutečně štvala. "Někdo se ho pokouší otrávit, probodnout, uštknout, začarovat, nebo si ho vzít?" vyzvídal Gais, aby svému příteli, jenž byl skoro jako jeho syn, mohl pomoci. "No, nejsem si jist. Artuš se chová divně. Řekl bych, že je zamilovaný a Gwen to není,"...

Dobré ráno! Mladá světlovlasý král přestal dýchat a jeho věrný sluha, rádce, čaroděj a přítel nevěděl, co má udělat. Byl v koncích. Nedokázal si již představit svůj život bez svého přítele a pána. Byla tu jen jedna možnost. Vdechnout králi opět život pomocí kouzla. To však obnášelo mnohé. Vtisknout někomu život znamená dát mu kus sebe sama a stanout se z části jednou bytostí. Pro mladého čaroděje však nebyla hranice, kterou by pro svého přítele nepřekročil, stejně už takto byli celkem, jen každý jednou stranou téže mince. Jen kdyby nebyla ta malá možnost, že se při takovém úkonu prozradí, neváhal by. Nebylo však na výběr, a tak nakonec mladý čaroděj uchopil do rukou pánovu hlavu, nadechl se, zašeptal čarovnou formuli, jeho oči zlatě zaplály a položil své růžové rty na jeho. Chvíli se nic nedělo, ale potom se kolem dvou mužů roztančila třpytivá zlatavá záře, mlha, která je oba skryla. Králova hruď se objet zvedla v nádechu a mladý panovník přijal přítelův polibek. Mladý čaroděj zaklepal...

Mamutí bludiště Hledám, hledám mamuta. Mamut je stvoření obrovské. Stojí spoustu a spoustu zlata, přesto zdá se tady dosti nicotné. Běžím zběsile chodbou, světla však zhasla, a tak stala se dost tmavou, v šílenství jsem se rozplakala. Běžím chodbou, nevím kam. Zmateně se otáčím a ptám. Všichni křičí, jdi tam, připadá mi, že složím jen k hrám. Je to boj nikoli hra boj, boj o vlastního mamuta >> předešlý díl >> další díl

Nevolnost za zlaté záře orchideje Zlatavý lesk a třpyt okvětních plátků, pošpinil jsem v několika sekundách. Orchideji, nebýt všech těch mých zvratků, tvá krása by zářila ve všech svých drahách. Knedlíčky, masíčko, pivíčko a co já vím, to poví pouze tráva, hlína a ty. Je mi to líto, už nikdy nic nesním, ne pokud bys měla utrpět další ztráty. Vlastně mi o tebe tolik nejde, běží tu o můj žaludek játra a hlavu. Co však na něčem takovém sejde, snad vydržím bez zlatavého sladu. Buď sbohem, má krásná, i ty lásko má zkvašená. >> další díl >> předešlý díl