Noc je nebezpečný protihráč, není radno ho podceňovat!

Středa není dobrý den, nikdy jsem ji neměla ráda. Jako někdo nesnáší pátky, já nesnáším středy. Středy přinášejí neštěstí. Tehdy byla středa, to mě mělo varovat. Nestalo se však.

Byla již tma a já jela ze školy domů. Dvě zastávky tramvají, pět zastávek autobusem, až na konečnou… Všude lidé spěchající z práce, nákupu, nebo ze školy domů. Sníh chroupající pod nohama a padající z mraků dolů na mě, do mých vlasů a na černý kabát. Každá ulice, každý podchod, tedy až na jeden, řádně osvětleny. Jen v jediném podchodu na cestě zlobila světla. Já jsem však já. Zažila jsem již mnoho ne zrovna bezpečných situací: vyhození uprostřed lesa o půlnoci na táboře, zavření do stodoly jen s chlebem, kanystrem vody a kýblem, nebo kurs přežití v divočině. Proč bych se měla bát? Nikdy jsem se nebála.

Vystoupila jsem na konečné zastávce a zamířila domů zkratkou přes Karlův park. Přemýšlela jsem o svých problémech. Co budu muset ještě dnes udělat do školy, co si dáme k večeři a tak. Byla jsem plně ponořená do svých myšlenek, takže jsem si ani nevšimla muže, který po celou dobu šel za mnou. Proč bych však měla? Denně tam prochází spousta lidí, bylo spíše divné, že tentokrát jsme tam byli jen my dva.

Vyšla jsem z parku na Nobelovu ulici a zamířila do podchodu. Ten podchod není moc přitažlivý. Je úplně počmárán grafity, na zemi se tam válejí vajgly v kalužích čehosi, co jen z dálky vypadá jako voda. Světlo v něm svítí pouze občas, podle své vlastní libosti. Několikrát ho opravovali, ale bez úspěchu. Zrovna ten den se rozhodlo, že jen drobně zabliká, ale jinak mi na cestu neposvítí. Přesto jsem vešla do podchodu. Doprava nad ním je příliš nebezpečná, než abych to riskovala. Šla jsem do podchodu a muž za mnou. V tu chvíli mě onen muž napadl. Ne, napadl možná není to pravé slovo. Prostě jsem najednou ve tmě ucítila něčí stisk a něco studeného na své tváři.

"Co to? Nechte mě být!" vyštěkla jsem a bez rozmyslu jsem se po tom ohnala taškou. V tu chvíli světlo mírně zablikalo. Zář, paprsek z něho na zlomek minuty osvítil scénu a já na moment spatřila, co jsem provedla.

Ne, nemusím se bát, že by mi někdo mohl ublížit. Nikdy jsem se nemusela bát, teď se však bojím. Bojím se sama sebe, přestože to byla nehoda, sebeobrana, nebo jak tomu říkáte.

Toto povídku jsem si připravila pro policisty a čekala, že to spolknou i s navijákem. Stalo se. Kdybych jim řekla pravdu, stejně by jí nevěřili.

Nikdo by nevěřil.