Smetí z mé kapsy - Střípek světa za sklem

Jela jsem do školy autobusem se spoustou těch naštvaných lidí, co musejí jet do práce, a stejně jako oni jsem se na ně naštvaně křenila, jako každý den. Venku svítilo ranní sluníčko, ale to člověka nedokázalo nijak vytrhnout z té pochmurné šedi, co panovala v autobuse. Dívala jsem se z okna na ten jiný, ale zároveň stejný svět za sklem a pozorovala tisíce projíždějících aut sjíždějících a najíždějících na dálnici. I když to, co se dělo za oknem, bylo plné jásavých a šťastných barev, byla to stejná šeď, jako uvnitř autobusu. Poté nakonec přeci jen ukázal svět za sklem, že je skutečně jiný a neobvyklý oproti normálu.

Na nádherný trávníček se zakouřenými stromy od výfuků aut, projasněnými sluníčkem, zvlhčenými ranní rosou a stojícími mezi jednotlivými nájezdy a výjezdy z dálnice, přišel starší pán, asi důchodce. V jedné ruce držel noviny a v té druhé rybářskou židličku. Došel až doprostřed trávníku, rozložil židli, usadil se na ni a chvíli sledoval okolní ruch. Poté otevřel noviny a začal si je pročítat. Netrvalo dlouho a na trávník přišel, podobně jako ten první důchodce, další a stejně jako on se posadil na svoji přinesenou židličku a začal si číst noviny. Dívala jsem se fascinovaně na to zjevení a můj mozek to nebyl schopen strávit.

Na světlech se rozsvítila zelená a můj autobus se rozjel. Ten výjev mi zmizel z očí a znovu mi svět zavála šeď, avšak ten pocit toho, co jsem viděla, ve mně zůstal.

>> další díl

<< předešlý díl