Blog neznámé umělkyně

Toho dne se Petrovi nechtělo z postele ostatně jako každý den. V ložnici bylo otevřené okno na ventilaci a chladný vzduch z venku proudil do místnosti a vytvářel tak pro člověka v pyžamu nepříjemné prostředí. Zato pod peřinou bylo příjemné teplo. Ač Petr spal dobrých sedm hodin, což bylo více než obvykle, necítil se ale vůbec vyspaně, ba naopak. Bože, ne, prosím, já nechci jít do práce! Sám v duchu zaškemral. Alena se už začala hrabat z postele. S lenivým zívnutím a kočičím protáhnutím se postavila na nohy a ladně kolem něj procupitala do koupelny. Petr to představení pozoroval jedním přivřeným očkem, sám se však jinak nehnul ani o píď. Teprve, až když jeho žena vyklouzla z pokoje a zmizela mu ze vzorného pole v chodbě, nechajíc za sebou přitom otevřené dveře, které v návalu průvanu sebou hlasitě práskly, Peter vstal. Ne, že by ty dveře mohl slyšet, ale pozorovat ten pohyb, bez sebemenšího zvuku a přitom vědět, jak ohlušující rána to musela být, bylo tak nepříjemné, že ho to přimělo v...

Několik dalších dnů později nakonec pak šlo zase v zaběhnutých kolejích. Vše se vrátilo do normálu, tedy do Husovského normálu. Také pokud mluvíme o normálu, musíme pominout to, že Housův tým se snažil dostat protilátky na neznámý nový virus z agenta MI6 a vyléčit ho, že onen agent byl děsivý po všech stránkách, ač mu bylo pouhých dvacet jedna let, přízračně podobal svým chováním Housovi a měli s Housem společnou minulost, o které žádní z nich nechtěl nikomu nic říct. House, každý druhý oběť či večeři trávil s Alexem, ač hrozilo nebezpečí, že třeba je virus nakažlivý, což se nakonec ukázalo jako zcestné. Tým, Wilsona a Cuddyvou až překvapilo, jak se House k mladému špionovi choval. Ne, nebylo to otcovské, milé, něžné ani moc ohleduplné, přeci jenom to byl House, ale bylo to to, jak by se choval, kdyby to byl jeden z nich, ne možná i víc. Dělal vše, aby ho z toho dostal a zároveň byl s ním. Nikdo na to nic neřekl, naopak. Tým přímo znervózňovalo, že hromně nich a House Alexe dosud nikdo...

"Jsem si jistý, co jsem slyšel!" křikl na Dr. Wilsona Chase, když jim, Wilsonovi a Cuddyvé převyprávěl, co se stalo. Jak ho House odhalil, jak ho nepotrestal a volal do Britské banky i to, že se pacient probudil a House ho nepustil do jeho pokoje. Chase rozčíleně těkal očima z Cuddyvé, která seděla za svým stolem v její kanceláři, a Wilsonem, který se tam rozvaloval na béžové pohovce. Cuddyvá mu věnovala pohled plný nedůvěry, zatímco Wilson byl velmi zamyšlený a v jeho očích se zračilo jek překvapení tak nezdravá zvědavost. "Proč mi do háje nevěříte? Víte, jaký House je." "Právě, že to víme, a tohle se mu nepodobá," zahučela Cuddyvá. "Nevím ti, protože na to je moc mladý," pravil Wilson s překvapivou jistotou a oba zbývající doktoři v místnosti na něj obrátili. "Ty něco o tom víš?" ozvala se zase Cuddyvá. "Mladý, jako že House, mladý?" nechápal Chase. "House, ne. Ten pacient. Cuddyvá, nikdy tě netrápila otázka, co House d...

House vstoupil do pokoje. Zavřel dveře těsně před Dr. Chasovým nosem, sklopil žaluzie a pohlédl na mladíka stojícího u okna. Ano stojícího. Chlapec se sám odpojil od všech přístrojů a vstal. To nebylo moc dobře pro jeho zdraví. "Měl bys ležet," napomenul ho House bez úvodu. "Víš, jak nesnáším nemocnice," bránil se. "Ale rád tě vidím." "Já tebe ne," pravil upřímně House. "Pořád pracuješ pro ty hajzly?" řekl to jako otázku, ale víc než otázka to bylo konstatování. "Moc dobře víš, že na to aby mě pustili, jsem až moc dobrej." House smutně pokýval hlavou na souhlas. "Takže co můžeme očekávat?" "Očekávat?" blondýn překvapeně zamrkal. "Když se objevíš, není to jen tak. Promiň, že to říkám, ale doprovází tě strach, smrt a utrpení. Nejsi zdejší rodák, ani Američan, ač si budeš tak moc jak chceš používat ten tvůj dokonalej americkej přízvuk," začal House. "To ani ty ne. Kam se poděl ten tvůj skotskej?...