Druhá šance

Druhá šance

Jan Topánek sprostě zaklel, když zoufale zalovil ve své tašce, aby vyndal ISIC kartu, a zjistil, že si ji zapomněl doma. Přes turnikety to tedy nepůjde, musí sejít ze schodů dolů a poprosit vrátnou. Další zdržení. Kolik vlastně je hodin? Určitě jde už zase pozdě… ale koho to vlastně zajímá? Inženýrku Netopýrovou určitě ne. Ta by přednášela Orgánu, i kdyby byla v té třídě jediná.

Mladík si povzdechl a nechal se vpustit do prostor budovy VŠCHT postarší paní, která se na něj přívětivě a chápavě usmála. To bylo na zdejší poměry nezvyklé. Tato vysoká škola nemusí být zrovna tím nejpříznivějším místem pro citlivé duše. Bere jako smrt a pak to v prváku vyhází. Student není nic, jen číslem v seznamu. To ovšem Janovi nevadilo, nikdy nechtěl být tím výjimečným. Raději se vždy skryl v davu. Jen kdyby včera do noci nehrál Flashpoint a, zatraceně, nedokázal si rozpomenout, kde má teď třídu.

Hmmmf, Cvičení z organiky… to je v té třídě 3 a 2/4? Přemýšlel. Nad podivným umístěním učebny. Totiž k pochopení je třeba vědět, že Vysoká škola chemicko-technologická v Praze je v mnoha ohledech zvláštní. Samotné prostory školy jsou rozprostřeny do komplexu několika budov, z toho každá má tři patra plus podzemní laboratoře, skleník a střešní učebny. Některé chodby jsou zahrazeny, a tak se do určitých učeben lze dostat pouze složitou cestou přes dvě patra nahoru a dolů a vyhrazenými uličkami. Janovi bylo vždy záhadou, jak si některé z těch cest lze zapamatovat, měl pocit, že komplex je dokonalé bludiště, které se každým týdnem různě mění a přesouvá. Nejvíce ho ovšem děsily sklepní prostory, kde by mohl přísahat, že tam viděl nejen věci, které jsou součástí výuky a výzkumu univerzity. Sem tam se tam pohybovali zvláštní lidé s ještě podivnějším oblečením. Někdy tam zahlédl, že si tam někdo vaří drogy, jindy to bylo snad ještě horší než ten perník. Nejvíce nesnášel ty, kteří ani nepoužívali klasické chemické nádobíčko, ale spokojili se s vařičem a cínovým kotlíkem.

Při představě onoho cínového kotlíku, ze kterého se valí nazelenalá pára a do něhož někdo přidává kuří nohy, se Jan otřásl, což ho vytrhlo z letargie a on si uvědomil, že ve své zahloubanosti odbočil do špatné uličky, která ho místo nahoru do třetího patra svedla dolů do oněch obávaných prostor. Vůbec netušil, kde teď je a kudy se může vydat zase zpátky. Schodiště, kterým totiž sem přišel, jako kdyby zmizelo. Jsem to já ale blázen! Zavrtěl hlavou a došel alespoň k nejbližším dveřím, u kterých doufal, že bude číslo místnosti, které mu napoví alespoň přibližnou polohu. Jednotlivá čísla totiž měla souvislost patry i polohou učebny. Když ovšem zamžoural na štítek na dveřích, číslo tam nebylo, místo toho tam stálo:

Učebna lektvarů a alchymie třetí třídy

Vyučující: prof. Slavata Sendivoj, FŘ[1], Rudolfovo ocenění

Jan překvapeně zamrkal a protřel si oči, jestli se mu to nezdá, ale ani poté se písmenka neproházela do něčeho smysluplnějšího. Učebna lektvarů a alchymie! Co je to za hloupý fór? Nicméně než na to stihl přijít, uslyšel dva hlasy, které se pomalu blížily k němu, jeden ženský a druhý mužský.

"…za optání. To víte, kde jsou ty časy, kdy to stálo… no, však vy-víte-za-co. Od války již uběhlo pár let, ale Britové nám stále vyčítají naše nezapojení do ní a je marné jim vysvětlovat, že jsme měli svých starostí dost. Jenže to jsou oni, dostatečně nezávislí, aby pochopili, že v tak malé zemi, jako je ta naše, hraje mudlovský svět mnohem větší roli než u nich. Navíc kde byli oni, když jsem před lety žádal o pomoc?" pravil mužský hlas.

"Já vím, drahý kolego, ale nemají v jistém ohledu pravdu? Přeci jen mstít se za to, co se stalo před šedesáti třemi lety…" namítla žena a její hlas byl Janu nějak povědomý. Že by Inženýrka Netopýrová? Ale co dělá tady, proč není ve třídě? A kdo jsou ti mudlové?

"Já vím, že pro vás mladé je to dlouhá doba, ale mi starší to máme ještě v živé paměti," ohradil se muž, v jeho hlase ovšem nebyla ani sebemenší kapka rozhořčení.

O chvilku později se obě postavy vynořily zpoza rohu jedné z chodeb. Žena skutečně byla jeho vyučující Organické chemie. Na sobě měla jako obvykle červené vypasované tričko, džíny a bílý plášť. Černé vlasy měla pevně svázané do drdolu a na krku se jí houpal podivný zlatý šperk, vypadalo to jako jakési drobné přesýpací hodinky. Muž byl již o dost let starší se zavalitější postavou. Kulatý obličej měl lemovaný šedými krátkými vlasy a dlouhým plnovousem. Na hákovitém nose měl posazeny hranaté brýle. Byl oblečen do podivného zelenozlatého hábitu přepásaným černým provazem. Oba se zdáli poměrně překvapení, když ho spatřili.

"Pane Topánku," oslovila ho Netopýrová přísně, "co vy tu děláte? Máte být na hodině, ne snad?!"

"Eeeeemmm," vydralo se Janovi z hrdla. "Ano, já-já… se ztratil," přiznal nakonec.

"Nechcete nás seznámit, drahá kolegyně?" zeptal se muž zkoumavým pohledem upnutým stále na Jana.

"Ach, to je jen jeden z mých mudlovských studentů, má být teď na hodině a psát test, ale místo toho se poflakuje tady," odpověděla s trochou toho pohrdání.

"Píšeme test! Ale já myslel, že až příští týden!" vyjekl zděšeně. Nehodlal se ovšem jen tak nechat urážet a dodal na svoji obranu: "Ale… jestli píšeme test, nechala jste ostatní psát bez dozoru?"

"Co si to dovolujete, pane Topánku?! Samozřejmě, že jsem je nenechala bez dozoru," utrhla se rozhořčeně žena, zatímco starší muž vedle ní vytáhl z rukávu něco, co se podobalo spíše jakémusi klacíku, kterým si Jana přeměřil.

"Zvláštní," pokýval hlavou. "Nejste kouzelník, přesto máte v sobě vyhaslé magické jádro. To je, asi proč dokážete projít přes naše mudlovské bariéry. Oba vaši rodiče musí být motáci. Pozoruhodné, vskutku pozoruhodné," pokýval hlavou bez jediného zájmu o roztržku, která se strhla mezi jeho kolegyní a studentem.

"Co jsou to motáci? Jaké magické jádro?" Jan couvl od těch dvou dál. Pane bože, jsou to blázni. Normálně z těch chemikálií, které tu všude smrdí, zblbli! Kdo by také ne?! Nebo se zbláznil on a tohle je jen nějaká šílená halucinace.

"Pane profesore, vy myslíte… že-že dokáže čarovat?!" zeptala se se zájmem inženýrka a pohlédla na svého staršího kolegu.

"Čarovat, vytvářet magii? Kdepak, není kouzelník, ale i tak je to poměrně problém, protože navzdory tomu je schopen přejít přes naše štíty. Dokáže magii cítit, dokáže ji akceptovat i projít přes štíty, ale není natolik schopný magii vytvářet. Podle zákona z roku 1689 o utajení bychom mu měli vymazat paměť…" Jan zbledl a ještě o jeden krok couvl dál. Oni mu CO?! Profesor ovšem pokračoval: "Nicméně v jeho případě se obávám, že by se nám za pár týdnů mohla ta samá situace opakovat."

"Co takhle, že by se začal zajímat o něco jiného, jiný obor na škole, kde nemáme kouzelnickou fakultu, například na AVU," navrhla Ing. Netopýrová náhle.

"Myslíte, že je to dobrý nápad? Přeci jedná se o budoucnost tohoto mladého muže. Co když touží znát krásu mudlovských lektvarů," zamračil se bělovlasý muž a Janovi se nezamluvilo, že o něm mluví jako by tam nebyl. Popravdě nejraději by vůbec už dávno vzal nohy na ramena, avšak něco ho nutilo, aby stál jako přimražený, a jen čekal, co s ním bude.

"Možná toužil objevit krásu chemie, ale upřímně, nezdá se, že by pro tento obor měl vlohy. Netuším, co ho motivovalo jít zrovna na tuto školu, ale když bychom ho poslali zpátky, o nic by nepřišel. Žádné roky by neztratil, naopak měl by možnost se rozhodnout lépe. Třeba by založil časopis o videohrách, které tak miluje," řekla Netopýrová a sundala si onen šperk ve tvaru přesýpacích hodinek. Její kolega se náhle usmál.

"Ale co časový paradox," namítl její kolega.

"Nelze změnit věc, která se již stala," pokrčila rameny zatím, co štelovala drobné hodinky a starší muž se náhle rozzářil jako sluníčko.

"Ach ano, mohl by založit časopis nebo pracovat pro Laternu magiku. Vždy jsem si myslel, že v umění je něco magického," pokýval hlavou.

Na to Ing. Netopýrová pověsila Janovi přes krk ony zlaté hodiny, ten se sice pokusil bránit, ale moc mu to nebylo platné. Pak uslyšel pronesení několika slov, kterým nerozuměl, zřejmě latina a dál už nic.

Ztratil vědomí.

---

[1] Faustův řád