Děsivé hlubiny internetu – Několik kratších témat II.

Děsivé hlubiny internetu - Několik kratších témat II.

(Druhy vypravěčů, počet slov v kapitole, stará díla se mají mazat či archivovat)

V této článkové sérii "Děsivé hlubiny internetu" zde již jedna kapitola, přinášející hned několik kratších témat, byla a měla v názvu římskou jedničku. Je tedy logické, a dalo se předpokládat, že má maličkost zplodí přinejmenším ještě jednu takovou kapitolu, ne-li jich více. Často opakujících se otázek na různou látku tvůrčího psaní jsou totiž mraky, a pokud mě to nepřestane bavit a budu mít na to čas, "Děsivé hlubiny internetu" pravděpodobně jen tak neskončí.

Druhy vypravěčů

O problematice vypravěčů jsem již také několikrát psala, nejdříve v článku "Než tě nakopne múza… aneb tvorba fikčních světů" a pak i ve již zmiňované předchozí kapitole. Není zrovna ideální, že je tato problematika tak roztříštěná do několika různých příspěvků, ale holt ne vždy mě hned napadne úplně všechno o daném tématu.

K tomuto komentáři mě inspirovala jedna slečna na FB, která psala povídku v er-formě a přemýšlela o změně úhlu vyprávění. Na mysli přitom měla změnu vypravěče z objektivní autorské perspektivy na limitovaného vševědoucího vypravěče. Samozřejmě, že pod jejím dotazem se objevila halda lidí, kteří se jí dobrácky snažili pomoci, ale zároveň buďto moc dobře nepochopili oč je řeč, nebo sami neznali několik dle mého základních věcí, protože na ni reagovali značně zmateně se slovy "změnit vypravěče z er-formy na er-formu, to přeci nic neměníš", "vždyť er-forma je právě od toho, že člověk může vyjádřit vnitřní svět každé postavy - nač potřebuješ změnu", nebo dokonce "měnit vypravěče se nemá." To mě tak trucu nenechalo klidnou a nezbylo mi tedy než odcitovat Dočekalku a k tomu přidat ještě pár zajímavých faktů.

Komentář:

Ráda bych upozornila na to, že máme 5 základních druhů vypravěčů:

1) Objektivní autorská perspektiva - Er-forma, vypravěč stojí mimo příběh, je jakým si "reportérem", objektivní pozorovatel dění, stojí mimo postavu, neví nic o subjektivním vnitřním světě postavy, neví, co postava cítí, plánuje, myslí

2) Objektivní modifikovaná autorská perspektiva - Er-forma, stejně jako v minulém případě stojí mimo příběh, podává objektivní svědectví o tom, co vidí, ale obohacuje to o své vlastní myšlenky a předpoklady, tipuje, co postava by si mohla myslet, co plánuje... ale netvrdí, že to ví, nezná vnitřní svět postavy, je to jen jakási iluze vnitřního světa

3) Subjektivní vyprávění v 1. osobě jednotného čísla - Ich-forma, perspektiva jedné postavy z příběhu

4) Vševědoucí vypravěč - Er-forma, vypravěč ví a zná, co se odehrává v myslích všech postav. Situace, kdy vypravěč stojí nad příběhem a dívá se na to shora, má nadhled, sice stojí mimo události a postavy, ale staví se do pozice "stvořitele".

5) Limitovaný vševědoucí vypravěč - Er-forma, vypravěč je jako v minulém případě... ale jen u některých postav, nevidí do hlavy všem postavám, díky omezenému počtu postav, do kterých se vypravěč může vcítit si čtenář může k těm postavám vytvořit hlubší vztah.

Autor může měnit vypravěče z er-fomy na ich-formu... Také existuje něco, čemu se říká nevládní přímá, polopřímá, nebo smíšená řeč. Nevládní přímá řeč je například: Zítra nemůžu přijít, nemám čas. Je to vlastně přímá řeč bez uvozovek, kdy to pouze vypravěč začlení do svého partu. Polopřímá řeč je pak, když vypravěč nejen, že to začlení do svého partu, ale i se oddělí kategorie. Pak by naše věta zněla: Ne, nemůže zítra přijít. Smíšená řeč pak je, když vypravěč je v er-formě, ale používá myšlení a jazyk postavy.

Pakliže máme 2, nebo i více postav, které jsou ve fikčním světě odděleny na jiném místě, což může vytvářet několik dějů... které se pak třeba střetnou, to také může být a nazývá se to paralelní kompozice. Stejně tak můžeme skákat v čase - lineární /nelineární vyprávění.

Počet slov v kapitole

Je to zvláštní, ale velmi častou otázkou je: kolik má mít kapitola slov? To je to, čím si jsou nezkušení autoři snad nejméně jistí. Vážně netuším, proč zrovna na toto se tak často ptají, proč to lidi tak sáhodlouze řeší a dokonce, proč někteří z nich se domnívají, že když mají delší kapitoly, dělá to z nich automaticky "lepší autory".

Příklad komentáře jedné "chlubivější" autorky:

Jak tak čtu tady má každý průměr slov v příběhu 2 000,zatímco Ja mám 6 500 slov a to jsem v půlce,a jak jsem počítala slova z reálných výtisků z knihoven,tak byl průměr 30 000 slov :D (nechci ponižovat vaše práce to né :D) přeju všem ať se vám daří a ať se jednou stanete slavnými spisovateli :-)

Komentář:

Není třeba psát rozsáhlé "nekonečné romány", které sice budou mít mnoho slov, ale s nulovým obsahem. Je lepší být výstižný a škrtat vše nepodstatné a zbytečné, a to i za cenu, že dílko bude kratší, než je rozsah zamyšleného literárního útvaru. Máme několik literárních útvarů, které mají různé parametry jak na strukturu, na obsah, tak i na jejich rozsah. Wattpad bohužel moc neumí rozlišovat mezi románem, novelou, povídkou, či miniaturou... My bychom však měli alespoň trochu chápat, že je v tom rozdíl, a že psát například mikropovídku je stejně regulérní disciplína jako psát román.

Jistě, většinou, když si člověk vezme do ruky tištěný román, kapitoly v něm často bývají o mnoho delší, nežli ty, které autoři dělají na Wattpadu, či na jiných webech pro amatérské pisálky. Některým čtenářům se hůře čte dlouhá kapitola na počítačovém monitoru, nežli kdyby byla tištěně (občas z toho bolí oči, hůře se na tom počítači orientuje). Nevidím tedy důvod, proč bychom čtenáři nemohli vyjít vstříc, pakliže to pomůže v přehlednosti a nebude to zase extrém typu: jedna věta na kapitolu (to už je také otravné klikání a čtenářsky nepohodlné).

Na počet slov v kapitole není žádné pravidlo (pokud nepíšeš soubor drabblů). Kapitoly jsou vnitřní dělení knihy, které závisí na autorovi. Je dle mého názoru lepší dělit příběh dle konceptu s ohledem na vnitřní strukturu/stavbu díla (podle posunu děje, peripetií - což ještě neznamená, že máš končit kapitolu tam, kde je to nejnapínavější, ale spíše, že kapitola by neměla být "prázdná"), nežli určena přesným počtem slov. Též kapitoly nemusí být bezpodmínečně stejně dlouhé. Již jsem viděla v tištěných publikacích, že jedna kapitola byla velmi obsáhlá, kdežto druhá měla sotva třeba dvě stránky.

Stará díla se mají mazat či archivovat

Někdy, když člověka zdrtí kritika, nebo se podívá na svá starší dílka a vidí v nich spoustu chyb, přepadne autora občas podivná deprese a chuť svá starší dílka smazat. Stydí se za to, co napsali, připadá jim to nízké, nekvalitní a především zbytečné. Mažou své účty a zakládají nové… a to není záležitostí jen amatérských pisálků, ale i zkušených a slavných profesionálních autorů světového formátu. Díky však internetu a sociálních sítí se sem tam někteří autoři s touto depresí ozvou ostatním s dotazem, jestli mají či nemají mazat pod tímto pocitem. (Jistě, někteří chtějí slyšet jen poplácání po rameni a pochvalu, ale někteří to skutečně myslí vážně.)

Mazat či nemazat starou tvorbu, která je tak "špatně", že ji autor nebude opravovat, to je dle mého názoru záležitostí a rozhodnutí autora. Osobně prosazuji spíše archivování než mazání, už jen pro čtenáře, kteří navzdory třeba chybám si povídku oblíbili, nebo se ji teprve chystají přečíst/dočíst… a najednou by jim tak tuto možnost autor vzal. Někteří autoři na to však hledí tak, že na internetu a i tištěně, je již spousta ptákovin a že takto třídí, čistí ten chaos a bahno, nebo si nechtějí kazit portfolio.

Komentář:

Jestli se mi stalo, že jsem po tvrdé kritice (která byla, i v některých případech nebyla, konstruktivní) měla chuť se vším praštit, přestat psát a povídku smazat. Ano, jistě!

Nikdy jsem však nic nesmazala a nesmažu. Mám takovou zásadu. Nemazat, ale archivovat. Vím, že některá díla jsou méně zdařilá než jiná a že někteří čtenáři si v anotaci nepřečtou datum, kdy ona povídka vznikla... ale snad je jasné, že tvorba autora se v rámci let proměňuje a tříbí. Je fajn na sobě vidět pokrok. Také člověk zjistí, že se občas vrací ke stejným tématům, protože ho zajímají a bere je pokaždé z jiného uhlu.

Dále je tu jistá "omylnost kritiky" - někdy ti kritika napíše fajn věc, ze které se člověk může suprově poučit, ale někdy to je zase děsivý blábol. Více o kritice třeba v tomto mém článku: http://jajafilm.blog.cz/1703/desive-hlubiny-internetu-recenze-a-kritika.

Upřímně čím dál více se mi ověřuje, že čas a odstup je tím nejlepším kritikem. Když se člověk po letech podívá na svoji starší tvorbu je to jako by mu najednou spadl závoj, který měl přes oči. Najednou je schopen se na dílo podívat více nezávisle, vidět chyby, které učinil... ale nejen to. Je schopen ocenit i to co se mu povedlo.

>> předešlý díl

>> další díl