Kirovy poslední oběti

 

L prošel bránou hřbitova. V pravé ruce držel kýbl, ve kterém se nacházel hadr, rejžák, smetáček s lopatkou, věnec a svíčka. Úchop celou dlaní pro něj byl nepohodlný a netradiční. Watari ho tentokrát nedoprovázel a předměty dohromady byly moc těžké, aby je držel zlehka jen pár prsty.

Po asfaltové cestě prošel několika uličkami, než zastavil u svého cíle. Jak správně čekal, na hrobě byla kupa listí a ve váze vedle lucerny hyzdily náhrobek uschlé květiny, které sem před třemi měsíci nechal přinést. Povzdechl si a začal odklízet tu spoušť. Jednalo se o tradici, každoroční halloweenský rituál, kdy bez ohledu na to, jaké zrovna řešil zločiny, jak závažné a kde, přijel a sám se postaral o podzimní nepořádek a zavzpomínal. Tato návštěva mu pokaždé trhala srdce na kusy.

Listí bylo mokré a tlelo. Po návratu do hotelu se bude muset převléknout. Zašpinil si bílé bavlněné triko i džíny. Jinak mu však úklid šel od ruky. Nakonec chtěl rozsvítit novou svíčku, ale zjistil, že nemá čím. Už se hodlal otočit a vydat zpět k bráně, za kterou se nacházelo květinářství a trafika, když si všiml postarší tmavovlasé dámy. Stála jen pár hrobů od něj. Na 73% se jednalo o vdovu, která sem svědomitě chodila minimálně každý měsíc a jejíž druhá polovička zemřela poměrně nedávno. To vše se dalo usoudit dle jejího oblečení, rukou, náhrobku, u kterého stála, i jejího pohledu.

„Dobrý den, neměla byste sirky, nebo zapalovač?“ oslovil ji. Nebyl to dotaz, ale prosba. Věděl téměř jistě, že má dané předměty.

Žena na něj pohlédla a nelibě nakrčila nos. Detektiv si nedělal iluze o tom, že působí alespoň trochu normálním dojmem a ne jako bezdomovec, co si chce zapálit cígo. Nikdy se moc nezajímal o to, jaký z něj mají ostatní dojem a co si o něm myslí. Přestože kdyby o sebe alespoň trochu dbal, některé situace by to značně ulehčilo. Oči černovlásky se naštěstí stočily ke svíčce, kterou držel v ruce. Ženinu tvář náhle projasnilo pochopení. Zalovila ve své hnědé kožené kabelce a podala mu bílý zapalovač.

L jí poděkoval, ale rozhodl se svíčku rozsvítit, až těsně u lucerny. Kdyby ji zapálil hned, riskoval by, že mu pohasne při jeho návratu. Dáma ho následovala, jako by se bála, že jí zapalovač odcizí. Překvapeně zamrkala, když stanula spolu s ním u hrobu, o který se snažil postarat.

„Light Yagami narozen 1986, zemřel 2005,“ přečetla nahlas. „Tak mladý!“ dodala a v jejím hlase byla jasně patrná lítost.

Detektiva překvapilo, že žena jméno nepoznala, ale asi zde platilo pravidlo „sejde z očí, sejde z mysli“. Bylo to však dobře, kdyby jen tušila, o koho se jedná, zdržela by se jakéhokoliv komentáře i soustrasti. „Bratr?“ pokusila se uhádnout. L škrtl zapalovačem.

„Přítel,“ odpověděl jí a hořící svíčku vložil do lucerny.

„Od smrti Tsugami sem chodím pravidelně, ale někoho u tohohle náhrobku vidím poprvé. Neměl rodinu?“ vyptávala se dál, když jí L podal zpět zapalovač.

„Jsem jediný, kdo chce vzpomínat.“ Poté co byl Light shledán vinným coby masový vrah Kira, většina lidí ve škole i z operační skupiny na geniálního mladíka zanevřela a s jeho rodinou to šlo od desíti k pěti. Soichiro začal pít, což vedlo k jeho propuštění. Rodinné hádky a boje se staly denní záležitostí. Při jedné z nich Sachiko spadla ze schodů tak, že skončila v bezvědomí na jednotce intenzivní péče. Bývalému policistovi nebylo nikdy prokázáno jakékoliv zavinění, ale i tak mu byla soudně nařízena protialkoholní léčba. Těsně poté, co byla její matka vážně zraněna, si Sayu sbalila věci a utekla z domova. Dnes byla vedena jako pohřešovaná osoba. Evidentně nebyla tak geniální jako její bratr, ale velmi dobře věděla, jak beze stopy zmizet. „Jediný kdo zbyl.“

Černovláska zasmušile přikývla.

„Byla to sebevražda,“ prozradil spontánně L až ho to samotného překvapilo. Jednání bez kalkulace a rozmyslu, věc, kterou neudělal již roky. Pravděpodobně za to mohla jeho touha si o tom promluvit s někým cizím, kdo o tom, co se stalo, nic neví, a tak nebude soudit.

„To je mi líto,“ hlesla žena a přešlápla na místě. Bylo na ní znát, že tak trochu netuší, co na to říct. Nakonec vyhrála zvědavost. „Víte proč?“

„Ano, zanechal dopis.“ Detektiv ho četl tolikrát, že ho znal zpaměti.

 

L, Ryuzaki, nebo jak se skutečně jmenuješ,

doufám, že jsi teď spokojený. Představuji si, že moji porážku oslavuješ šestipatrovým dortem a kávou s naprosto obscénním množstvím cukru.

Chytil si mě a já ti musím poblahopřát.  Vyřešil jsi další hádanku a tvá slepá spravedlnost vyhrála. Svět tedy zůstane takový, jaký je - nemocný. Systém léčí pouze příznaky a dobří lidé mezitím trpí. Navzdory tomu, jak tvrdě dokážeš jít po pachatelích svých případů a nezříkáš se ani neortodoxních metod, tak v jádru věříš v odpuštění a milosrdenství. Možná jsi i při baštění toho dortu začal plánovat, jak mě ve vězení navštívíš, jako bychom byli skuteční přátelé?

To je přesně věc, na kterou máme zcela diametrálně odlišný názor. Nevěřím, že by se lidé dokázali změnit. Ne, k lepšímu. Proto jsem se vždy domníval, že je lepší především ochránit ty nevinné a k hříšníkům být nelítostný. Dát důraz na prevenci a vysokým trestem držet ty problematické zkrátka.

Možná jsem při své léčbě zašel až moc daleko. Jak se to říká? Když člověk bojuje s monstry, má se mít na pozoru, aby se z něj nestalo také monstrum. Nebo se více hodí úsloví, že cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly? Chtěl jsem být novým spravedlivým Bohem, což se nepovedlo, ale odmítám se stát pokrytcem.

Je mi tedy líto, že tě tedy na závěr musím zklamat a naposled ti překazit plány, ale žádné srdceryvné návštěvy se konat nebudu. Uznávám, že za své činy si zasluhuji trest a ty velmi dobře víš, jaký by Kira masovému vrahovi udělil.

 

Sbohem, zkus se méně hrbit a více spát.

Tvůj (ne)přítel

Light

 

„Protože byl krutý,“ prohlásil a žena překvapeně zamrkala. Nečekala tak ostrá slova o zesnulém od člověka, který po něm truchlil. Téma sebevražd bylo vždy citlivé. Někteří věřící brali ukončení vlastního života jako hřích, ale v zemi, kde bylo procento sebevražd jedno z nejvyšších ve světě, se sotva našel někdo, kdo si dovolil o nich takto mluvit nahlas. L však netušil, jak jinak to popsat.

Light dobře věděl, že detektiv je ve své podstatě osamělý muž, který ačkoliv ho zatkl a nesouhlasí s jeho názory, mu rozumí a má ho rád, i přes jeho chyby. Z dopisu se dalo usoudit, že Yagami tyto pocity sdílel, i když si z jejich vztahu dělal legraci a označil ho nepřímo za falešné přátelství. Tak jako tak měl pravdu, když usuzoval, že ho detektiv měl v plánu navštívit. Vlastně ho chtěl vídat pravidelně. Rovněž se nemýlil ani v tom, že L věří v odpuštění a to, že se lidé mohou polepšit. Dalo by se říct, že sám Yagami toho byl alespoň částečně důkazem, když uznal vinu. Problémem byl ten trest. Light se jednou jedinou akcí potrestal, pomstil se L za to, že ho chytil, i se znovu pokusil prokázat svoji ideologii.

Kirovy poslední oběti byli do jisté míry všichni: Light, jeho rodina i sám detektiv. Asi ho to nemělo překvapit. Když dopadl BB a začal za ním chodit do vězení, Beyond se ho nejprve pokusil ranit urážkami. Trvalo mu skoro rok, než zjistil, že mnohem trýznivější pro detektiva bude, když bude mlčet. Přestože od té doby vedli zásadně jednostranné diskuze, stále ho mohl alespoň vidět. Kira však byl vždy rafinovanější a mnohem nemilosrdnější.

„Děkuji za ten zapalovač,“ řekl L a ještě na hrob umístil věnec.

„Rádo se stalo,“ kývla žena.

L posbíral použité věci, vše naskládal zpět do kýblu. „Asi již půjdu. Na shledanou,“ rozloučil se, popadl své věci a vydal se k bráně. Cestou se pokusil jít vzpřímeněji.