Hrabě Káčula - Dračí vejce

Hrabě Káčula

Dračí vejce

Kdesi daleko a dávno, když ještě vládly na tomto světě starodávné síly čar a magie, za časů králů a knížat v zemi jménem Bohemia jednoho rána za prvních paprsků časného slunka našli dva hloupí sluhové, pracující na zámku, překvapivou věc. Bylo to bílé, bylo to velké, bylo to těžké, bylo to oválné a hlaďoučké jako ten nejuhlazenější oblázek z řeky. Bylo to vejce obřích rozměrů.

Hloupí sloužící, kteří ho našli na jedné ze skal v zahradě na zámku hraběte Káčuly, se jmenovali David a Petr. Byli to nerozluční bratři dvojčata, ale o toto vejce se tuze pohádali. Nevěděli, co s ním mají dělat, nebo jakému tvorovi může něco takového patřit. Nakonec se však dohodli, že vejce odvezou svému pánovi, který ve své moudrosti určitě správně rozhodne. Abyste pochopili, jejich pán, totiž sám hrabě Káčula, byl tuze prozíravý, moudrý, laskavý a nesobecký muž, jemuž nezáleželo na něčem jiném tak, jako mu záleželo na jeho poddaných, a proto neváhali za ním přijít.

Do zámku a až k hraběti do jeho uvítací místnosti pro hosty se dostali před polednem, ale i tak hrabě nevypadal rozčíleně, že ho s něčím takto nepodstatným obtěžují v tento čas, i když nebylo běžné, aby v takovou dobu přijímal urozené hosty, natož pak hosty neurozené.

„Takže jakápak to je neodkladná věc, kterou jste se mnou přišli vyřešit?“ zeptal se jich hned zkraje a David s Petrem se na pro ně až příliš měkkých křeslech zavrtěli.

„No, děkujeme, pane, za tak vřelé uvítání pro nás obyčejné zahradníky…“ začal rozpačitě David, ten chytřejší a rozhodně slušnější z bratří, očima přitom těkal ze svého pána na přítomnou sloužící, ženu vcelku malého vzrůstu s krátkými černými vlasy, oblečenou spíše jako muž, stojící jen tři kroky za svým pánem jako stín, a zase zpět na hraběte. Než však stačil David pokračovat, do řeči mu skočil jeho drzejší a otrlejší sourozenec.

„Jde o to, že jsme našli vejce,“ vyhrkl nadšeně.

„Vejce,“ zopakoval hrabě Káčula nevěřícně. „No, vejce není nic neobvyklého…“

„Ano, pane. Ale ono bylo velké…“ „Obří…“ „Vejce!“ začali se oba bratři nadšeně překřikovat a Petr i naznačil gestem, jak skutečně gigantické ono obří vejce bylo.

„Ach tak,“ pokýval hlavou jejich mladý pán.

„Našli jsme ho na jedné ze severních skal vaší rozlehlé zahrady v blízkosti Lesa předků a Močálů nelítosti,“ začal pomalu opět vysvětlovat David.

„Takové vejce jsme ještě nikdy neviděli a s ohledem na to, kde jsme ho našli a jeho velikosti, musí patřit nějakému tvorovi,“ vložil se do toho Petr.

„Obáváme se, že možná i něčemu magickému. Nevěděli jsme, co jsme měli dělat. Co když je to velmi vzácný tvor, nebo co když se vylíhne a přenese sem zlo a zkázu…“ shrnul David jejich obavy a naději, kterou měli v hraběti.

„Kde je to vejce teď?“ otázal se hrabě Káčula.

„Nechali jsme ho dole v hale,“ odpověděli bratři.

„Dobře tedy, Terezo, přineste to vejce a zavolejte Honzovi,“ rozkázal.

„Jistě,“ poprvé promluvila ona služebná, uklonila se a pak odešla. Za pár minut však opět přišla, táhnoucí za sebou starý dřevěný vozík i s tím nadpřirozeně velikým vejcem a hned za ní v závěsu kulhal plešatý stařík o dřevěné bílé holi vykládané perletí a vůbec jinak řezbářky moc zajímavé. Hůl ukazovala postavení, jaké evidentně onomu starému muži náleželo. Oba bratři vykulili své jasně modré oči, do místnosti právě vstoupil Honza Pašák, osobní poradce, mág, léčitel a vševěd pana hraběte Káčuly.

„Ach, vítej, drahý příteli,“ usmál se hrabě na Honzu.

„Pěkné dopoledne, můj pane,“ popřál úslužně stařík.

„Tak co tu dnes máme? Vypadá to jako vejce, tito dva zahradníci to našli na jedné skále z mé rozlehlé zahrady v blízkosti Lesa předků a Močálů nelítosti, mohl bys mi povědět něco bližšího?“ zeptal se hrabě a Honza pokýval hlavou s pohledem upřeným na vejce.

Přišel k němu, prstem ho začal oťukávat, a pak moudře pokýval hlavou. Z jednoho rukávu svého dlouhého a velmi zlatem zdobeného prošívaného hábitu vyndal velikou, tlustou a starou bichli v kůži vázané a začal nervózně jejími již zažloutlými stránkami listovat, mumlaje si přitom: „fantasy stvoření, fantastická zvířata, fantasy příšery… Ach, tady klišé ve fantasy o bájných stvořeních!“ Pak strnul a chvíli si ony články četl, nakonec však knihu zaklapl a s úsměvem prohlásil: „To, co tady máme, je dračí vejce.“

„Dračí vejce?“ zopakoval opět hrabě. „Aha, a co to ten drak je, co se s něčím takovým běžně dělá?

„Drak, jinak také saň, smok nebo zmej, je mytický tvor, obvykle s hadími, nebo ještěřími znaky, který se vyskytuje v pověstech, pohádkách, fantasy a lidových příbězích celé řady kultur. Jeho celosvětová rozšířenost má za následek značnou variaci jeho vzhledu, velikosti a vlastností, kterými má drak disponovat. Obecně lze říci, že jde o mohutného samotářského tvora, připomínajícího hada, nebo ještěra, je schopen chrlit oheň a většina z nich má křídla, nebo prostě umí nějakým způsobem létat. Také jsou jim většinou připisovány magické schopnosti, moc a často i velká inteligence. Jsou popisováni většinou jako čistě dobří, nebo čistě zlí tvorové, zde se to velmi různí, ale jsou zvěsti, že se dají velmi dobře ochočit, a pak věrně poslouchají svého pána na slovo. Nejsnáze to jde právě od narození z vajíčka. Většinou to chodí tak, že se z vajíčka vyklube drak, který pojme za svého páníčka toho člověka, který bude u toho. Ten člověk ho vycvičí a drak mu poté slouží, obdaruje ho dlouhověkostí, magií a radí mu v těžkých situacích. Je tu však problém, tam kde je jedno vejce, jsou i další draci a většinou nějaký černý mág, temný pán, který vládne obrovské říši a podmaní si ostatní lidi s draky, a je zapotřebí putovat krajinou. Najít spojence a svrhnout ho,“ vysvětlil hraběti vševěd a vzdělanec Honza.

„Aha, to zní dost složitě a obtížně. Proč by se člověk měl pouštět do nějakého konfliktu, po kterém mu vlastně dosud vůbec nic nebylo? Nehledě na to, že by to stálo určitě nevinné životy mých poddaných a kvůli vlastně čemu? Už takhle mám starostí dost. Jsem spokojený tam, kde jsem a s tím, co mám. Pověz mi, můj starý příteli, co se stane, když se sní drak? To vejce je, než se z něj to stvoření vylíhne, stejné jako všechny ostatní?“ zavrtěl hlavou hrabě Káčula.

„To nevím, to se tu nepíše, ale domnívám se, že ano,“ přitakal Honza.

„Výborně! Terezo, dokázala bys z tohoto vejce udělat omeletu?“ otočil se hrabě na svojí sloužící.

Ta se jen však usmála a řekla: „Pokud je to vaše přání.“ A tak opět hrabě svým prozíravým rozhodnutím ušetřil své poddané od zbytečných bojů, válek a sporů o moc. A zajistil si i oběd zadarmo.